literární časopis založený v roce 1964

Jakub Čermák

Teplice — Šanov

I.

tohle je poslední zkouška
řekla propast
musíš do mě skočit

rozhlédnul jsem se pověrčivě po domech a
platanech které mě sem sledovaly celou noc
které se za mnou nemotorně plížily a když jsem
se ohlídnul snažily se nedát nic znát bez účasti
přežvykovaly štěrk...
teď stály napjatě mimoděk se škrábaly
veverkami a domy které byly moc vzadu si
stoupaly na špičky
měl jsem své fanoušky těšilo mě to u pod-
břišku
ne
vydechnul jsem teklo mi to po rtech
jako smetana jako bych líbal klín svaté ženě

ne— ty skočíš do mě!

a popadnul jsem propast za dno nasoukal si
jí ústy do krku jak hlubokou tak mělkou
a polknul jsem

II.

chtěl jsem se smát
mohutné platany prozpěvovaly silnými hlasy
a v těch ženštějších z nich
rostly ze spolykaného štěrku
tepající skály
až se jim kulatila bříška
nějak naprázdno
trochuale naprázdno

jako při pohřbu vévody
jenomže jsem byl víc jáma
než vévoda

chtěl jsem se smát
ale otevřel jsem ústa
a proskočila mi jimi kočka

III.

po dně
té propasti
jde kočka
na měkkých tlapkách
jde pomalu a ohlíží se
propast je veliká

IV.

po dně
té propasti
jde kočka
a propast ani nedýchá
aby se nezachvěla
jistě
myslí si

jsem příliš veliká než abych byla opuštěná

jistě
myslí si

ale co kdyby mi utekla...

V.

dívám se po těch dvou
jako po krajině kterou
zakázali

kolem mě se srocují stromy pochvalně kývají
strnulými kmeny a svraštělé nebe pulzuje
stařena před porodem

dívám se skrze ně
dívám se na sebe

a ty něžnější z platanů s kulatými bříšky
mi nabízejí lásku

VI.

na dně té propasti
doběhla kočka k jezeru
nahla se nad hladinu
a poprvé se uviděla
že je černá

VII.

u toho jezera žil rybář
měl dvě dcery
jednu tak krásnou
že jí musel utopit

VIII.

miloval jsem se se stromy
miloval jsem se s cestou
která praskala když se prohýbala
a štěrbinami betonu z ní vytékalo
semeno jak pryskyřice

sedal jsem si na lavičky
k opuštěným krabicím vína
a nechal si říkat od zlých duchů

jeden mi vyprávěl o muži
kterému při souloži
chytly vlasy tak
že shořel i se svou ženou
na vlhké prostěradlo se lepila
hromádka popela

IX.

opilá Alžběta
má zkrvácená ústa

X.

chodím
a ptám se domů
jestli v nich žijí lidé
ale pod peřinami v prohnutých postelích
spí jenom sochy
někde sousoší

XI.

v jednom z těch domů
před záchodky
stálo akvárium
u něj holka
když jsem vešel
rybíma očima šeptala
nějaké příběhy
z chaluh se
potácely malé rybky
zmuchlané tichým spánkem
a omámené probuzením
narážely nesmyslně na
stěnu akvária

a v panenkách té holky
něco uzamčené
bušilo úplně stejně

bloudilo po kluzké stěně oční
bulvy jako ručičky hodin
po měsíci v průčelí
vojenských lázní
chtěl jsem se omluvit
ale v puse mi jen zabublalo

XII.

lili tu čaje
do bílých misek

konvicím
stékal
pot pod
skleněnou kůží

vrtěl jsem v sobě kubíky prostoru
ocásek ulice skřípnutý vraty
do průchodu
ale nevstal jsem

s ověřeným úsměvem pod kukadly
nenápadně jsem se měnil
ve svůj taburet

XIII.

na schodech sv. Alžběty zatím
seděl čert
sledoval
hořící domy po šedých
stehnech města teklo mléko
a holubi trčeli v hlíně jako
zahozené šípy

já to tak nemyslel...

schoulený chytnul se kolem kolen
a kopýtkem vyryl do schodu křížek

kostel se nahnul
a ukáplo z něj vína

že k sobě nemohli
aspoň si zaplakali

XIV.

sloupal jsem ze sebe
šaty
a lil si vodu z konve
rovnou po těle
zůstaly po ní červené brázdy
jako po dívčích nehtech

nahý jsem vyběhnul ven sehnul se k zemi
a ryl prsty ve hlíně

vidíte?
mluvil jsem k přízrakům

tady— tudy poteče veliká řeka šíleným šeptáním
vymele údolí Měsíc se skloní nad Zemi a bude
jí z něho číst budoucnost— tohle je čára života...

běžel jsem skloněný a platany mi rozpačitě uhýbaly

...tohle je čára života
tadyta uzounká jako doufání——

běžel jsem skloněný nesměl se narovnat
aby ta čára neskončila

sám jako žárovka
pokaždé když se pode mnou milovalo
zhasnul jsem

opilá Alžběta za mnou
měla zkrvácená ústa
a něco jimi šeptala

XV.

přišourali se plyšáci
navlhlí
a vedli se mnou monology

XVI.

půlnoční lázeňské hosty
jsem viděl jen já
začal Kolostuj

pohladím svlečené Teplice po pupku
a z podbřišku jim vytáhnu opařené
prasátko

pustím ho ulicí
mokré a prokřehlé
taky se bude ohlížet

vyšplhám se přes pysky
stydké jako květináče
a stoupnu si dolů místo něj

venušin pahorek
omrzám
když z očí zasněží

XVII.

Kolostuj seděl sám
v telefonní budce
měl žluté tváře

šla kolem paní
rukama se objímala
na povislé hrudi

XVIII.

půlnoční lázeňské hosty
jsem viděl jen já

nejdřív se plazili hadi
jak zplihlé penisy

po svalech města (déšť
je jediný pot co mi voní)

pořád tu někdo cvičí
pořád tu někdo tvrdne

na kámen tvrdne
na žulu

zduření hadi poslepu
vráží třeba i do zdi

třeba i do zdi, ženy
kapesníku kontejneru

ale to měli i v jiných
stoletích
nemůžeme se ani vytahovat

půlnoční hosty
jsem viděl jen já

kráčeli nesli se
vznešení jako bílé měsíce

dva nebo tři
i zakopli...

XIX.

se světlem je to jasné

přidal se Křtitel
a prsty si bubnoval o talíř

ke konci dne se promění
v pivo a rum
něco se poskládá do lampiónů
a zbytek propotí milenci...

pak ale přijde den
já budu bloudit městem
a v nějaké holce zůstane
schovaná noc

a třeba jsem
ve špatném městě ?

XX.

taky jsem sedal
před kostely
a volal
Bože vylez!
ale to on ne

XXI.

potom se ozvalo zvíře
jež chodí za zamčenými dveřmi
svaté Alžběty
jako paměť
cítím ho jak se otírá
z druhé strany starého dřeva

nemůžeš dýchat
to je dobře
to je dobře
jsem oheň pod jezerem
hladina města černá
a napnutá jak prostěradlo
bílý břeh první noci
zamrzlé kaluže před nádražím
tady se klouzali
kati bez kapucí
tudy šli
a město ztichlo
zavřelo oči při polibku
veliké jazyky se draly
betonem jak
slzy
a hrudník sudet se svíral
malými výbuchy
jsem potok pod městem
a jestli promluvím
protrhnu jeho
staženou kůži
vystřelím nad temnou hladinu
v podobě světlého
dívčího těla
bílého ohňostroje
a dá-li Země
bude tvoje tělo
a dá-li Nebe
uvidím ve vodě pod sebou
tvé lesklé oči

poslední slova
jsem už říkal
já

kdoví jak

z gotických oken nad námi chrčel
Bach

XXII.

kdepak jsi?
řekla představa
a čumákem se mi
otřela o
čelo

XXIII.

před úsvitem
začalo pršet

přízraky se slezly k loužím
stáli nad nimi jak vodotrysky
a zpod žeber jim vylézala
nějaká zvířata

nad propastí dráp
a oko

přízraků ubývalo
kanály se valila mýdlová voda

ale než zmizeli
úplně
sekla
u obrubníku
kočka holuba

čůrkem z něj teklo
k přízrakům
něco jako víno

XXIV.

a já je sledoval
z okraje střechy
nohy mi bimbaly nad okapy
jako zvony
a jak jsem tál v prosvítajícím slunci
pomalu těmi okapy odtékaly

zůstal jsem ležet
na dlažbě
jako kaluž

abys mě našla
rozčeřila
aby ses ve mně
utopila

jak se říká

XXV.

na břehu jezera
se kočka schoulila
a usnula

teplá a sevřená
hromádka popela
hladí mě každým svým
výdechem

XXVI.

utekl jsem všemu
kromě těla
stál jsem sám nad ním
a propast rostla tak
že místy bylo vidět dovnitř

Šanovem obcházel kamenný kůň
a sem tam přišel na otevřenou sedmikrásku

ano, ano
to je ono...

huhlal a trhal ty kytky z hlíny
vázal z nich takové dárečky

po studené zemi litoval že se nevejde
na obrubník
a pak si všimnul mě

ano, ano
to je ono...

zahuhňal a vytrhl mě s hrstkou trávy
z hlíny

jak ve snu blázna
ale tohle bylo doopravdy

(8.- 28. 4. 2005)