Naděžda Horynová (Nadja Stibitzová)

***

Berličkami opatřená, proti mně jde lesní žena. To se stalo v našem městě na té vydlážděné cestě tuhle v neděli. Zatím doma u oběda všichni seděli. Já když potkám lesní ženu, tak ji nikdy nezaženu. Tak se směju na stařenu. Vona strašně zaklela a do země zmizela.

***

Z černý čáry u almary vyrobíme kladkostroj. Potom po něm mezi lidi budem pouštět vohňostroj. Lidi, buďte veselí, vohňostroj je v neděli.

***

Tady se nechci zabydlet. Jsem pevně a měkce zaklíněna do tohoto křesla a z jiného pohledu tuto místnost vidět nechci. Pravé slovo je dům a to tu dnes nepadne. Slibuju. Existuje ovšem medvěd. Zlá sudička, na kterou se zapomíná. Tenhle je brokátový a má korálové oči. Sedí mezi televizními obrazovkami a radiovými přijímači. Hlasy jedou s kopce, moc rychle, než aby si někdo trouf´dát jim hodiny. Proletěly mezi mými zády a tímto opěradlem. Kdybych byla nemocná, dával bys mi čaj. A teploměr. Večer bys odcházel ke zdravým. Vzteky bych vyskočila oknem na kameny. S rosolem v kotníku se celý život kulhá. Mé děti šeptem svěřují polštáři — máma je čarodějnice. Rozevřená ústa nejsou vstupní branou. Jsi zakletý a nemůžeš mluvit. Polykáš mé ruce značkovanou cestou. Stůj, poutníče, je-li ti život milý, sto dní jsme bloudili. Bezpečně kráčím k ránu. Prohrála jsem a ty to nevíš. Nemůžeš mluvit a neslyšíš.

***

Už asi nevíš, kolik teček máš na duhovce. Jen při Velkých smutcích (jejichž dobu známe jen my dva) chodíš a žebráš o počítání a víčka se ti chvějí. Já v tyto dny balancuji na popelnici a marně hledám tvá důvěřivá ramena (to máte pěknýho koníčka, slečno). Loudám se domů, krok na chodník a zase dolů, pak schody po dvou, železný zvíře třikrát pohladit po hlavě a prst do schránky, ve druhým patře mrtvá masařka a vokoun na skle a tiše stojím za dveřmi. Tvé kroky houpou křišťálovým lustrem paní domácí. Ale pak jen psí štěkání. Není bačíček je úťa.

(publikováno v Divokém víně 3 / 1969)