Tomáš Mladějovský

ABSINTOVÉ ODPUSTKY

Vůbec nejste tou, za jakou
se vydáváte,
tváříte se sice jako někdo jiný,
ale je vám vidět
pod živůtek v oku
a trochu lžete, když říkáte,
že jste ráda, když mě vidíte,
a že tam, u vás doma, v neprůjezdné
vesnici, vždy v neděli dopoledne,
s velkou chutí pokleknete
u oltáře. Líbí se vám kněz.
Neuhýbejte pohledem,
nedívejte se na mne nakoso,
dejme si ještě jednu kávu s Absintem
a pak ty malé párečky a
vyprávějte o tom, jak píšete
pro sebe a proč jste nahoře bez
a jak jste toho měla všeho dost…
tam, v té zapadlé malebné vísce,
kde se páří bratranci a sestřenice
za potokem od vedle
a na stole voní, ale až do zemdlení
králičí a tučná a stále stejná pečeně,
šeptejte mi o tom,
co vás sem přivedlo
a potáhneme flámem
hledat Šém a ono nepolapitelné
pražské šerosvětlo,
Carpe diem, princezno,
jste kouzelně nechráněna
a váš změněný pohled
skrze naleštěné sklo kavárny Slávie
dává tušit pábení
a směr nepolapitelnosti
na šumavské hradlo…

KONSTANTY

Noc se ještě chvíli líně, a už ne zcela černě, převaluje
a den vstává až za hodinu,
v oparu nezvané rychlokvašné periferie Prahy
velkosklad šedavě barevného betonu
znaveně sípe chuchvalcové mlžno
listopadem,
šeptá neurčitě rachtající, do štěrku a písku, těžká zabalená slova,
vlezavě chraptí
jak cementová pára
upředená z grogu a prvního chrchle cigarety zrána,
hopsají tu připitomělí zajíci a pomatené koroptvičky,
vaří se první, ta nejlevnější, mezi zuby vlezle vrzající káva,
plán se musí plnit,
zákazník zatím slastně spí,
dělnická sláva
zalézá pozvolna za nehty,
rumové špony se krvavě zadírají pod kůži,
den za dnem,
jeden jako druhý,
Rozvody, dluhy,
prázdnej lahváč ve vaťáku,
chléb a hry,
křídla jsou slepena v láku,
proč něco měnit,
není chuť na sny.

MILENKY MAJÍ STRES

Koho vlastně tak dlouho hledá
a koho určitě nechce…
Milence
a muže
Obojí to ví a "jen jako"
to zvládá lehce.
Je jak peruť unášená poryvem,
jako pták
se srdcem v křídlech,
sluší jí to
a lže víc, než když jen tiskne,
vlní se houpavě ložnicemi,
houpe se a krajkovím, poletuje,
chvátá a dnes navíc zapomněla
v koketním odpoledni
rtěnku ve výtahu…
Prostě jí vypadla,
kašle na ni…
a k tomu asi deset deka srdce…
Utajený chvat rozkoše,
mámivá slůvka,
uspěchané topoření,
Venku leje
a nemá alibi.


V pláštíku výčitky
honem pryč,
metr po metru,
tlak klesá,
zmizet v davu
a rychle do metra,
jen kousek do prostopášné tmy,
do ticha domova,
hovory o ničem
/ ach, Bože, chybíš mi…/
slova jen pro slova,
frigidní arytmy,
a honem do snu,
ale hlavně!
nemluvit ze spaní…

NOEMOVO ATIPTYDEPE

Těžkavé a tmavé mraky těsně nad hlavou, tísní se dech.
A i ten klobouk, kdysi s hrdostí nošený, - zmáčená je jeho useň jako srst jelena křížená v potoce s ponravou…, není poznat louž a mrak, oba šedavě splývají,
blíží se koncový znak a déšť, pohroužen ve svoje kapky, se vším šumivě splývá a vykresluje na špičky kostelů, bank a zbytků synagog, a to i v menších městech, svůj vodoznak a tak, jak to bývá, tiše si pošumívá svou hymnu, vše smývá jedna velká voda v jednu vodu, pod nohama i nad hlavou, už není teď a už není ani pak…myšlenky koňáků i doktorantů si jen tak volně plavou…kraula, prsa, volněznak,
vlhko je na Hradě, smáčeno v Evropě, langusty v Paříži, křepelky na víně,
callamare ke svačině, držková v Praze,
čufty v Pendolínu a sekaná na Rýně,
mlčte a doznejte už konečně svůj podíl ne na vaší vině,
nejlépe u vína doma nebo na Moravě,
nejlépe u Zlína, v hotelu, u vína, na Všemině...
nicotné porady, individuální třesky a plesky, určitě asi a horko těžko, bolavé pomády, chtěl bych je vidět na nádvoří, historicky a pěkně všecky,
kvalitní tkaničky, ach, ten Zlín…, kognitivní orgasmy, - nevzpomínám si, už nevím…, lidičky, těch bylo, plný necky,
life-styl a stále ženy a růžové rošády, osm a sedm a ještě dvě decky,
vyplavené galerie, zaplavené vlády, upravené tratorie, buřty v bešamelu,
lukrativní práva v Plzni, dej mi vinici a napiš projekt, slyšíš? tak piš hned a uhni, hamburgry v Tibetu a ptydepe v Tao…, čínské meridiány a veselý splíny ve Spa a v Hluboký u Vltavy, vnímej mi!

A Země řekla si: Ten, kdo tě zradí, má vale!

Ty jedeš metrem a máš v tom zmatek…
Ty Jidiš retrem a kradeš v podzemí zmetek.
Ty vidíš šejdrem a proto vnímáš jenom nůši cetek…
Kdo ví…?
Buď jak buď…, třeba nejsi poplatný hrstičce třpytek?

ale kdosi chraplavě šeptá:
Kdo ví…?
Homo sapiens prohibiti
A tak, kdož mne ničí, tomu dám i z toho mála zbytek.
Neboť i já sám jsem jím ničen
A kupodivu, insignie srostly
a nemám k tomu zbla výtek…

OSMÝ TIBEŤAN SE ZOVE PIN

Klidně si dej ještě jedno,

protože jednoho dne se probudíš
a ke svému zděšení zjistíš,
že už se vůbec nic dít nebude…
Nebude ani polosvit,
šero, to taky skoro ne,
ale až se potom
své paměti hluboce,
až do posmrtí pokloníš
/ a jako nikdy nikoho k ponížení poprosíš /,
tak už to nebude nic platno,
jsi v zapomnění,
nemáš se čím otevřít,
nemáš k sobě Pin.

V hlavě to pění,
je matno a šach a teď vlastně už i mat,
na bílé plátno nemoci vyložíš své vzpomínání,
oslňující žlutavé povívající pole kukuřice,
jak od Vincenta Gogha
a v něm tanky s nápisem "68"
a kolem spící nezletilci /daleko je Ukrajina/,
přemýšlíš, ale chodíš kolem toho pole dokola,
nikde žádný posun,
testament všenárodní laskavé pomoci na kraji ulice
ve staré popelnici, za dlouho je odsun.
Královské Vinohrady a v hradu rozhlasovém pod vinným hroznem
hlasatelna a v ní do zemdlení stejný zprávy
jen na konci s jiným počasím,
nikde žádná změna,
ornament šedi s páteční liturgií
marně důsledných chalupářů,
myšlenky se páří,
pak ples maturitní,
v noci je blíže k meteoritním snářům,
jindy té a oné klín,
/ kam až se mám ponořit, abych našel nefalusní Pin/
iluze a "dez", zavíračka,
happening a nahoře bez,
růže, sníh, silvestry a duševní bláboly
a tahanice o nic
a sušený růže a kvetoucí bez,
kdo lže, ten třeba ani nekrade,
protože už nemá v Čechách vlastně co,
/ pak nahoře "s" a v hlavě nic
nebo všude něco,
ale příliš hlasitý projev
a konto z Nemanic
nebo barák v Limě,
kolem něho služebnictvo
a v podzemí plno krásných analfabetických dělnic,
které myslí jenom na jedno…/,
až budeš kašlat, tak si ty tvoje nádherný trojky
důkladně natři,
zajedu za Krkovičkou, přivezu ti sádlo,
vzpomněl jsem si i na Čeňkovu pilu a na její skvostné hradlo,
ale Pin nikde,
hlava nic, smrt není na tři.

V paměti
/ už se smráká, bude půl šestý /
lepkavý tlouštík cholesterol
loudavě ťapká od končetin k podvěsku
ořeší mozku
/ stejně rychle dadaismem dne jako falší postkomshow
i lesbibliznou opeřenců noci /.


Trošku,
jen trošku
jsem si teď vzpomněl, vzpomněl si,
že Ona má krásná ústa, oči a duši,
že mám několik dětí,
teď zrovna nevím, dvě nebo tři?
Gróf Pin však nepřichází,
asi taky vzpomíná a leží.
Hnědavá aura je pořád tady,
asi už navždy,
obestřela mě,
oblíbila si mě
a prozatím neodchází.

PODPRAŽCOVÉ ROZJÍMÁNÍ

Krajina se míhá za okny
jak zpomalený film bratří,
co promítali v Praze prvně vedle hospody U Štiky
a vůbec nevěděli, jestli někdo vlastně přijde,
koleje si prozpěvují pocvakem
ocelové staccato
"Stálo prase na terase,
včera jsi chtěl, dneska zase"…
Sedím v jídelním voze jako král,
vprostřed klapotu kolejí
přenádherně sám,
vlevo chrámově obnažené Srbsko,
pocukrované výkusy uhlodaných skal,
Máchovy, jak by se třeba dneska řeklo,
samoty kdysi ráj,
vpravo snivý básník sám
s lahví červeného jambu, prodírá se
křovinami lásek a těch pravých
a zatím nenalezených slov Máje
ve hnědavě měnivý podzimní zmar,
jde se mu lehce,
výjimečně totiž zase nespal,
celou noc se miloval a pil a psal,
ráno ji vyhodil i s papíry poznámek,
strofy měnil v kuličky a pouštěl je znaveně
jako malé parníčky po proudu do Berounky
a najednou, těsně před svítáním tu báseň
konečně od kotníku plaše poodhalil,
bolelo ho u srdce
a rozhodl se, že večer půjde zase za ní,
vždyť je tak strašná, že bez ní
je to k uzoufání…
Skoro vlétáme na planinu,
všude kolem sviští oři
se sedmihlavými lichokopytníky pod kapotou
a Lhotákovy barevné balóny se boulovitě
a tiše jako zrada slétávají
na rej kulatých a
ňadernatých,
netočej se tu tramvaje,
tak se neptej a nalej…

Povívají něžně listy ze závěru divadelní hry Freudova přítele,
Krajina - duše širá
Povívají mezi kolejištěm Smíchova a dolétají jenom
k těm méně fotbalových duším,
doktore podejte mi tu knihu s názvem


"Jak se chovati nenápadně ve velkém městě"
a taky ty velké mosazné mozkové kleště
a kružidlo a vodováhu.
Povívají teze vprostřed listí
a pro davy nejsou nezbytné,
možná dovanou až ke kapličce,
co dal kdysi, ještě tenkrát Sobě národ…
a doktore Freude,
buďte tak laskav a dolejte mi ještě
plnou číši, tak jako tenkrát…

bohužel, dnes už saténově ne…

POLOŠERÝ LIPOVÝ KUTHAN

Procházky do nekonečna,
stromořadí nekončí,
vůně až do ukýchání,
sladkost téměř výřečná…

tušíš konec, ale pořád se ti vzdaluje,
tušíš její tůně očí, ale někdo dotáčí pivo a tak tam rychle jdeš, krok za krokem se vpíjíš ke dnu sklenice, žiješ krátce, erekce nepomíjí,
jenom devadesát let, vzlétáš se pářit k nebi,
nikdo tě nevidí, jen slunce, jen ten žlutistý boubelín s poledními kapkami pivní a také pěny, padáš zase vprostřed stromořadí,
padáš na znak a je ti tak docela dobře, a když už svítá, namažeš se ochranným krémem a je ti jedno, co říkají jiní,
odpoledne vstáváš mezi okvětím lípy, veřejně přistáváš bez placení k zemi,
její rty naznačují polibek, držíš se jejich vlhkosti, skrze veřeje pronášíš přípitek,
vyznáváš jí lásku, jiná žena tu však není, duní zvony kostela,
pětiknizí jdou na obřad, nehledají, kde je Čuk a Gek,
někdy jdou do kostela, jindy do synagogy, třeba v Městci nebo v Kolíně nebo Jeníkově Golčově nebo do Jeruzalémské v Praze,
v Ostravě říkám, že Matka měst je moje malá a oblíbená vesnice, "bo tam na nas není nikdo zvědavy",
takže na tyhle svatý místa, třeba jako do břevnovský barok Markéty nejdou jenom cvoci, stejně ale, vždycky mě vzrušoval víc ten její spodní,
více ten rudý ret a muži mají nejraději své orgasmy potají a bosky a taky hned,
rudé jsou také omamné květy chrpy a máku a potemnělá Klenová na šumné Šumavě,
prvé jsou až teď ty dobré knihy pubescenty nedotčeny,
neboť oni nečtou, jen se dívají a jsou u toho,
klíčenky tak odloženy v předsíni na věšáku a jen prach z nich stírají rozvedené ženy,
malebná alej je také pod Brdy, tam v Mníšku, kde cestou podél semeringu tetelí se v skalách nad soutokem řek připomenutí života, které poučuje, že jsou-li ti hadi nepříjemní, nevšímej se jich a tak, ukousnuti k smrti,
belháme se na poslední vlak,
hladov a žízniv,
usedáš do pangejtu a jíš lovečák,
co měl být darem bohatému strýci, který si, protože je bohatý, nikdy nic nekoupí a bude mu třiašedesát…

Procházky do nekonečna,
stromořadí nekončí,
vůně až do ukýchání,
pochválen buď kdokoli,
že jiná jsi, nežli já.

PURPUROVÁ TRŽNICE S. D.

Kolemjdoucí nechápavě postávali
přenášeli váhavě váhu z nohy na nohu,
někteří se bouchali pěstí do hrudi a
křičeli "Pravá!",

/ kdyby měl Majakovskij
mobil na Pasternaka,
tak by to Boris
stejně už nebral/.

Někteří si významně ťukali prstem na čelo,
po česku a po německy,
po vietnamsky a po rusku
a taky po čínsku a babylonsky,
po francouzsky a ještě po židovsku
a krapetko po ukrajinsky
a taky, najednou, proč asi, i po holandsky
a už dávno po hebrejsky,…
dívali se v neurčito a házeli viktorky
a házeli "cornuto".
Někteří si k tomu sedli,
nebo dokonce lehli,
aby to myšlení tolik nebolelo,
někteří už nevstali…
Sveřepí hlupci žonglovali s ořechy svých mozků
vysoko nad Týn,
šlo jim to, neboť jejich bezobsažné hemisféry byly nadýchané
a pěnově lehké.
Plaší zadumanci, jako vždy, nadějně mlčeli
a aby nebyli nařčeni z nečinnosti,
pomalu třídili nesmyslné dotazníky
dle Kafkovy abecedy,
a to zpětně
a několikrát
a tiše
a důkladně…
Nervní váhavci opatrně
pokládali bělavé válce rosolu nerozhodnosti na zcizené a seprané
hotelové ručníky,
ale byli tu i veselkaví chovatelé drobných domácích potřeb,
bobulovití pěstitelé velkých maďarských kropenatých fazolí,
sběrači studu a melounovitých záňadří a česneků,
lepiči stromů a dříků,
kuchaři studu
a buditelé ošklivých věrných žen,
smích a taky brek,
růžově vyšňoření prodejci jakýchkoli titulů a velmi dobře postavených
děvek,
k dostání bylo i válečné poranění,
trepanace lebky,
Božský falus,
bičíky, masový dort a tretky,
trhovci vykřikovali bez přestání:
"Máme tu puzzle ušních lalůčků vlády a taky poslední hit,
puzzle na dlouhé zimy, co jmenuje se
"Vjezd do pískovny"!, račte si odložit a přistoupit!,
a taky bezbolestné halucinogeny,
ornitologické panenství v okroužkovaném podkostelí,
luxusní 1 + 1 v blázinci,
rozzářené kasino ve Lhase,
vyhřívanou kancelář daňových úniků s tekoucí vodou a kurtem
v Pekingu,
dále je tu funkční horník v uhláku,
dojička-rekordmanka na setrvačník,
žijící bohatý básník, co mu není už pomoci,
přátelské babičky,
výšivky na kapesník,
fronty na tvrdost,
víkendové stalagmity se slevou pro vdovy,
k dostání je všechno,
radost, láska, podvody…
Základní měnou je jedno deci,
Deci, co naplní se krví…
Nechte maličkých přistoupiti k sobě…

Kolemjdoucí nechápavě postávali,
přenášeli váhavě váhu z nohy na nohu,
ale trvalo to jenom chvíli,
pak se k davu směle přidali…

TETELÍ SE DÝM

Sedím si jen tak opřen o futro
na balkonu čtvrtého patra bohnického panelákovna
a líně vyfukuju kouř,…
Trochu nahoru
a vlevo
a šikmo vpravo
a taky maličko směrem dolů
na bývalá blata a močál.

Dnes se tam tetelí Hrad a taky Praha…
Plná prokletí.
/ zrovna poklekla k tajné rozkoši /,
plná zmaru a obscesí,
žádostivá lásky a nejednoznačností políbení.
Troufalá v krutosti,
vyhraněná
a přesto bez pokynu ke smrti…
Je naše a nikoho,
všech časů milenek,
tak nevěrně svá…
S každým stoletím má někoho…
Sedím a naslouchám jejímu šumu,
trochu to v něm duní,
kdesi je slyšet křik,
je jiná a přesto stejná,
/ co je mi do toho /
Hodně!
Pojednou kvílí a šeptá zároveň…,
kouřím vajgla zapomnění.

Neměň se, lásko,
nebuď mě
a nechovej se dokonale…
Neměň barok za plastiku
umělého okvětí…
Prosím tě, lásko

Nenuď mě…
Nebo budem prokleti…

U ČERNÝHO VOLA

Porcelánovým táckem pod pivo,
/ z hospod už dávno
a bohužel neznámo kam vytraceným /
budiž pochváleno snad nevědomé, leč nedozírně moudré rozhodnutí
Dopravních podniků hlavního města Prahy,…
Nově zřízená tramvaj číslo 15…
klouže opatrně,
ale natěšeně z vršku Kobylis až na úpatí ráje,
do kopce u druhé strany Vltavy,
z Pohořelecké kolem sousoší Parléře a žíznivého Tycho de Brahe,
teď tam stojí jenom jeden, Petr šel na dvě
a pak už jen pár kroků šikmo skrze náměstí,
pod podloubí kolem Ševce Matouše,
a tam kde loubí ruší svou souvislost a nadechuje se,
/ zvonkohra Lorety odnaproti klinkavě podřimuje /,
tak tam vpravo
račte vstoupit do stínohry dýmu,
vítá vás
odpoledne provoněné třpytkami Babylonu,
shluk a šum je tady v klubu světa nePickwiků,
čaj se tu nepodává,
Pivo jako křen, buřty v láku
U černýho vola
mění se plán
pečlivého turisty v opojně nahodilý malostranský sen,
mapky měkce nasávají pěnu,
make-upy šednou popelem
ještě není noc,
opilý je den,
pod čarou Neruda si tyká s rumem,
s českým snem
zas Kainar trůní u Krchlebský klobásy,
zpěv se line černovolským občasníkem
s přílohou
na horší časy.
Pane vrchní, nikam nejdem,
zůstaneme tady,
pivo s básní všem dokola
a nám Břevnovský pasy!

VZPOMÍNKA NA V. H. - 5. 3. 2005

/báseň v próze/


Bojíš se smrti? Tak přestaň psát! Jmenuji se Delete, nikdy se neptám , jestli smím a u koho mám zaklepat…

Je to s podivem…, ale já se vždycky snažil plavat alespoň tempem pomalé chůze a bylo mi divné, proč tak rychle chodím,v Podolí se nikdo příliš neprochází a pak, je tam těžká voda…,a navíc, když něco sedí, není třeba k jednomu stolu dávat dva…a také s vyhraněností vkusu to postupem času bylo jiné…,teď se ve snech vodím po Petříně s černejma a odbarvenejma,
/ Bože, je to dobré, zatím do nich nemůže ani regulovaný odposlech ani Web /
jsou s pihama a bez nich, s malejma a bez… a štíhlejma, vdanejma dělnicema, rozvedenejma úřednicema a taky možná se studentkama, ale ty by mě asi nechtěly, byl jsem totiž třídní a to ten sen, potvora, ví, a taky netuším, jestli jsou bohatý duchem nebo bez vily a bez konta, nořím se do jejich slov a do těla, slova plynou sama a těla se kámásútří, pak se napůl zborcen budím do normálního neupábeného dne, děti šveholí, žena vaří kafe, Mácha se od kulečníku znaven vrací do svý sochy, reklamní sitcom naruby, protože kafe dělám většinou já, Hynka to v té soše svírá, děti nechtějí z doupat a ženu pohltilo na celou dnešní noc její uvědoměle nutné, svobodně krkavčí IČO a PC…
/ odpustky nepožírejte, uložte je na horší časy /,
protože Hrabal by do týdle hospody s umělou servírkou a s plastovejma… a taky kecama a kytkou už nechodil, jeho duch teď sedí v uzavřeném a zchátralém automatu Svět, …doufá, že to někdy někoho už konečně napadne, a že přijde a narazí…,
rodina snídá a já nevím, která mi dnes v noci dala …, srdce a naději a rozkoš a spánek, byla to Jana, Iveta, Zuzana, nebo Ivana…moje žena,…nevím, nevzpomínám si, snad jen na to, že
ta poslední plavala rychleji, než chodila…
a četla Stop time a Sartera a Mikuláška a On the Road a při loudavé chůzi starou Prahou s ní nevědomky a jemně, stejně jako se všemi kolemjdoucími muži, vlastně koketovala, ne, to není to pravé, milovala se s nimi, obcovala s nimi a Praha jí to oplácela pravidelným rýmem nahodilosti beatníka, protože, když šla, tak to byl koncert, samba, blues a Janáček, černošská lidovka a Stand Man Blues Man a červená Karkulka v Indii, co má na hlavě košíček plnej malých lahviček Fernetu a koňskýho salámu a pralinek a nekonečný fantazie a na ráno připravený pohotovostní balíček pivních bonbonů…, a protože v té chůzi a v tom košíčku bylo vlastně všechno, tak neměla problém stvořit několik svých dětí každý týden,
/ otec není nikdy jistý, kdo si to má pořád psát ?/ ty básně byly nejlepší ráno, když byla ještě rozespalá, ano, tak nádherně se kroutila !, pila rum a byla u všeho a byla jako sen a jako všechno měla na háku,
dnes to všechno "zvobchodovala"
na háku má jenom svého manžela a uzený bok, je "in" a říká, že to tak vždycky chtěla, doma se nudí, ale svoje auto hladí stejně, jako se dřív dotýkali oni a ony žádostivě jejího nádhernýho těla…
nejezte sladké
/ a když tak jen dobré a kvalitní, nepodléhejte stresu častěji než mnohokrát denně, nekuřte levné cigarety, hýčkejte si věrnost ke všem svým partnerům a pořádejte jejich pravidelná setkání u buřtstánků s důrazem na důstojnost oslavy a na přivítání nových členů a také si pěstujte, nejenom v předvolebním období vůli k vytrvalému přebíhání od jedné strany ke straně druhé, nejlépe od velké k pražské Malé Straně, hodně spěte, zvláště po nočním tahu, dodržujte pitný režim, ale desítku konzumujte skutečně jen výjimečně, za žádných okolností nepřipouštějte dialog s tupci, laškování s ošklivými lehkými ženami a i sebemenší podmírák, buďte moderními Evropany - s cizinci hovořte výhradně světovými českými žargony, slangy a nebojte se používat ani rozmanitých nářečí a patvarů, nepřežírejte se, natož křenovým kolenem a ženám věřte, nejste-li žena…, asi tak jako sama sobě, sám sobě, je to jedno, protože splýváme s Evropou asi tak, jako splývají pohlaví obě…,ještě, že nejsou tři, splývali bychom také s Afrikou a já bych do rachoty vystupoval z krtka už ne na dejvickým "kulaťáku", ale na "Náměstí nezávislých palem" v Ouvagadougou.
Nehodící se škrtněte!
/ Už jednou jsem vám říkal, že odpustky se nesmějí hltat, ale trpělivě žvýkat, stolici pak budete mít hedvábnou i bez splachovacího zařízení /
Někdy je chůze tak pomalá,
že kdybych plaval, tak se asi potopím,…
po Jánském vršku kolem domu číslo deset tečou uslzené proužky deště,
u Slunců ještě sedí Bondy,
hladí ego, Tao a taky psa,
k básním si črtá a skrze dým, co se líně provaluje
do ospalé Nerudovy ulice,
matně a jen tu a tam prosvítávají Invalidní důchodci,
kouří a pije a do sebe si mluví,
k jednomu stolu, když něco sedí, není třeba dávat dva.
Je pátého března
a Hrabě, teda Václav, vychází z čísla deset,
přestává pršet,
někdo na něj volá,
nepoznává ho,
ale jde s ním kamsi do Prahy,
"dou se nalejt", zapařit,…
konečně je to jedno,
dnes se mu stejně moc psát nechce…
Reset
ještě není v českým kurzu
Pivo
stojí pořád korunu sedmdesát,…
Dvě zelený,
zbytek jablečňáku k tomu
a báseň na ubrusu
letí k nebi…

Bojíš se smrti? Tak přestaň psát! Jmenuji se Delete,nikdy se neptám, jestli smím a u koho mám zaklepat…

ZASKOČEN PŘI REPETE

Pozvolna ovíván jarními dešti
Jdu z města ven, jeho hlas je kdesi v dáli,

odkudsi doléhá tlumeně lomoz babeis, předeherní
štěbetání ještěrčích a i jinak mrštných žen.
Pod listnáči se poflakují zatoulané děti a psi,
rozvedené matky s kočárky dívají se vlevo, -
rozcestník ukazuje nápis: "Jsem sama, ale už nikdy,
ale opravdu nikdy nebude ti odpuštěno",
Opilý lesník jódluje, milenci listují těly, žalmují biblí
a sedmiramenní obtěžkáni svazky Tóry
a vizitkami z realitních kanceláří
degustují svačinové a jen potichoučku, tady v houští,
lahodné vepřové kolínko…, "Je libo ještě hořčici?
Ano, ale hlavně křen a potom už jenom hodně orgasmu
a co pak, můj sedmilháři, stihnem ještě pivo?"
Starci chodí polonazí, pohledy jsou jasné a do mlhy,
trochu se stmívá, není teplo ani chladno, nic není zcela zahaleno,
nikdo se nestydí, Bůh sedí na otomanu, pokuřuje, hledí dolů
a konečně si našel čas, aby si namočil unavené nohy do lavoru,
Pábí a nechápe, co je to to "retro", co s tím všichni pořád mají.
Za několik tisíciletí je hotov,
co dole, dává nahoru, co bylo hořem,
rozesmívá do hořkosti znovu, rozcestník ukazováním znaven,
dal si nohu přes nohu, voda v kov a kámen mění se zas ve vodu,
podivný lesík zmizel, prší fernet
a zůstal jen kouř a trochu vlhkosti jako po chvatném páření
několika druhů, tu a tam bolák myšlenky a zase ty vrtošivé
a poloněmé rozcestníky
Ukazující neurčitě někam…nebo k Bohu?
Vydávám se po jedné z jejich šipek

Pozvolna ovíván jarními dešti,
Jdu z města ven, čísi hlas však slyším v dáli…
Šeptá, že prý už jsem tudy někdy asi šel,
Šeptá, že ťapkám vlastně dokola, že ladím kroky po kružnici…

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 10/2001: Na kus řeči s paní S. a další