Tomáš Mladějovský

PARFÉM EXODUS

Nad obzorem se pojednou
vynořují Lhotákovy balóny,
ke komusi stále
vzhlížím, ke komusi promlouvám,
železné ikony jsou z hlíny, už delší dobu
tuším, že je to jinak,
dělám, že nic nevidím…

Ulepkané falusy ční jak gotické motlitby k nebi, chrámy chrlí
třínohé polobohy, balóny se blíží, žhnou
a žlutistá pole hoří, je slyšet šepot uší a uřezané slunečnice, než zasemení zemi, dotknou se letmo dna Dallího košů, zdá se že přistávají, ale pojednou
od ohně jak od krve doruda se vzhůru zase pnou,
třínozí se hemží do všech stran, jsou rychlí
a nemluví…Houpají se mraky, nebe temní a lidé vynášejí z domu dary,
pušky a na ozdobných obálkách sepsané hříchy,
obálky jsou malé, hříchu asi málo, zpití folkloristé halekají narychlo spíchnuté
uvítací trylky, členové stran hledají staré tepláky
a jdou pálit do kotle, prvničky holí si ochlupení
a starci sedí na zápraží, nikdo si jich nevšímá,
proto pijí, prdí a plivou na zem a říkají si konečně pravdu
o svých životech. Najednou začínají z nebe padat veliké
pečené kusy různého masa a bílé květiny. Nestřídá se to,
padají jaksi dohromady, vůně fauny i šmak pečínky,
mámivý závan a ostří česneku a koření. Tu a tam
spadne i testament či přihláška s názvem:"Vítám vás a jsem jiný",
Ámen se mění v "nemá", vyznavači dělené stravy kvapně zavařují
maso a přidávají do něj květiny, babky skáčou panáka,
Amor sbírá ohlodané mužské kosti,
některé vesnice jsou už jen na mapě, mění se slova,
Bůh je skartován a před ani za pikolou už nikdo
nestojí, hospody prázdné, nevyřešený nedoplatek tuzéru
pro pikolíka…a už nepadá z nebe maso, jenom chryzantémy
a taky prapodivná duha s jednou barvou odjinud,
je tam taky totiž barva pivní pěny, ubývá světla,
trochu se stmívá, je bílá noc, chodci si lehají, svítá. Květy plachtí jak motýlci a jsou všude, padají do úsměvů, padají na cesty, padají do prostopášných ženských rtů a panna nevěsta zjišťuje cestou do kostela, že lepší orgasmus má
s tím černým z Polska, padají na stehna, lepí se na boky,
plovají jak ryby, padají do hádek, lepí se do očí,
už není zmar, už není hádek, země se netočí,
všude jen vůně, vůně tak nasládlá až je to smrad. Proč zrovna my? Prodejny
brambor a výseky masa mění se během odpoledne na fialkové
hodinové hotely - dnes naposledy, dnes sleva - hlásají trubači.
Květy pořád padají, nedá se chodit, nedá se dýchat, metr po metru
se v něžnosti smrti skládají.
Ke komusi naposledy vzhlížím, ke komusi promlouvám,
železné ikony jsou z hlíny,
už delší dobu tuším, že je to jinak, ale o tom, že Exodus voní
opravdu nikomu nepovím…

ONTOGENEZE SVOŘITELE

Mezi mlhavostí subtropické předpovědi počasí
v mírném pásmu Bohemia kotlinky

a červeně vypsanými testamenty
termínů tvého diáře leží, kdesi mezi,
či spíše více vpravo od Středobodu chvění,
reminiscence stárnoucích lásek
a jak jí tak při nakousnutí prvního odpoledního
podměrečného pěnivce listuješ, musíš uznat, že tam,
kde dříve román, dnes jen útržky veršů
a i prázdné strany, ticho, kde ani slovo není…
Poměřuješ cumulus falus a nenacházíš odezvy,
zjišťuješ, že této velikosti skoro maximus dosahuje většina
Tobě podobných bělochů a tak rozděláváš
oheň na balkóně, jdeš hájit vstupní bránu
do jeskyně, do ruky kyj, do levé notebook,
co kdyby přišel její jiný pravý muž? Co kdyby se lstně
připlazil Páchnoucí lovec, lovec kožešin a žen, vášnivý ploditel,
nesmlouvavý despota s jasnou mimikou a skřeky,
co kdyby přitáhl kus masa a pazourek… něžný tvůrce
Věstonických oblých krasavic… zoval by se třeba Nedoplodek…
K libosti sousedů tě převážejí na bílém mamutovi do Cely Snů,
tam sis dávno předplatil lovy bez ustání,
perutě fantazie poletují po úzké chodbě až k nápisu,
Pavilon nekonečno a v záhlaví na něm stojí:
Zákaz návštěv
ubytovaní: muži, lovci a nespecificky ostatní.

Muž žena ženu k posteli, neklnul…

V okamžiku, kdy vteřina se ke vteřině
vine potajmu a zas o kousek blíž,

kdy nemáš čas vůbec na nic,
jen na pudový vzkřik,
němě ti probleskne podoba smrti
/Bože, proč se tu prochází ten mravenečník?.../
a zrození, láska k osudové ženě
a zhroucen týmž poznáním
jako falusy lovců v topořivém tanci,
co tlačí se stále níž a níž,
blíž k té momentálně jediné…slepě roztoužené
bráně do pískovny
/lásku si plánují jenom Kentauři a cvoci/
A s poslední kapkou touhy nacházejí úlevu,
slepeni a bez perutí padají jak zpěvy ptáků
na vyžehlené naškrobené ubrusy
hostince "U vysloužilce".
Trylkuje ti v hlavě ždibec pomatené filozofie,
v ruce schoulená sklenka vína, srdce ohříváček,
paměť milosrdna, svěřují se ti slova sama o sobě,
čím je tahle tak jiná?,
kanou tak hladce slova neosprchovná, rozespalá a holá
a nad myšlenkou ční nevyřčená vzpomínka
na vteřiny, kdy tělo k tělu bylo blíž,…
Spisy se hromadí v knihovně,
ve sklepě mezi zavařeninami a deníky nečitelné nenalepené výstřižky,
sám sobě a o sobě nevěrně, v pozadí podivné melodie,
durové výšky, molové vzlyky, poznámky do nikdy nevydané knížky
hrst zeminy a ocún, slunce žhne a samo žhne se,
hoďte to na něj, ať už jdeme…
a v dáli Klan poskakujících děvčátek se síťkami na motýly,
s obaly na jídlo a na červené pití,
s obaly na obavy
a obaly na baliče a obavami, kterého z nich
pustí do propusti k provábené mucholapce blíže,…a zdali!
Nad piknikem vznášejí se balónky ve tvaru…však víš…,
ještě z nich poukapuje a vznášejí se k zemi,
studentík drmolí veršíky, tváří se zasněně,
orgasmus je však níž, blíž u blizny země a taky tady,
u úplňku země, kde kříží se falusní kříž, hořce ponížený,
když zaskočený muž má se k cizí ženě
zas na okamžik blíž…

Zvoní budík, žena a děti spí
a na balkóně kdosi pije kávu,
sedí tam a pokuřuje mravenečník…

Homo errectus

Neudržitelná je snivost starců
a neomalenost těch,
co se právě naučili mluvit…
Lákají mne vrásky tvých rtů
a jsou chvíle, kdy se stydím
za váhavé postávání…
Nepokořené fluidum chtíče
překonává mimosmyslové vnímání
a to vždy v tom naprosto nečekaném a
nepřístojném či nevhodném rozpoložení,
chtíč padá zlehounka do klína oběti
jako touha pápěří,
tu na finančním krchově,
tu v přecpané tramvaji
onehdy na metodické poradě,
jsou chvíle,
které bohužel v našem věku
už rychle pomíjejí, popadnou tě
nečekaně vprostřed ladných křivek
a v kvapíku zas
do jiného záňadříčka odlétají…

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 10/2001: Na kus řeči s paní S. a další