na další stranu
Tomáš Mladějovský
TISÍC PĚT SET POSEZENÍ /U ČERNÉHO VOLA/
Dítě leze jako želva pod stolem,
hraje si s oprýskaným Mercedesem
z řady Match Box.
Napodobuje brumlání starým motorem
a občas si cosi naléhavě šeptá
a taky tátovi a světu,
ti však neslyší.
Hrají o drony a panáky kostky s Bohem.
Štamgasti křičí něco o fotbale,
o brunetkách a správné zálivce
pepřených rajčat s cibulí a s voctem…
Básník v rohu, lovec melancholie,
Carpe Diem,
na to tě, zasněnče, užije
je tu už desátý den po sobě,
inu tvoří…, tak, co by ne.
Zasněně hladí půllitr v místech,
kde se ještě před chvílí kroužkoval v pěně,
vábničce zapomnění,
co pro vdovce již není hřích.
Modlitební orákulum,
jen pivo a osamění.
Zatraceně, už to má,
bude si říkat Loret
a bude psát verše zprava doleva,
o zednářích
a milovat bude jenom kakaové ženy Gauguina,
toho Paula z Tahiti
nebo ty ještě tmavší,
které si vysnil jenom pan Kristián Kodet.
Vtom vchází Golem,
v hospodě to zašumí
dostane rovnou tři a čtvrtý hned,
z hlavy mu jde pára.
Ticho kolem,
jen loretánská zvonkohra za oknem.
Je to on? Ptají se očima černovolští.
Ano. Občas sem zaskočí,
někdy s rabínem
nebo s tím hubeným v klobouku.
Myslíte Kafku?
Jo, jo, asi s ním.
Když hostinský pokyvuje,
tak je to vždy pravda.
Golem odchází.
Prvně jsem ho tu viděl v roce 5735.
S pánem bohem!
Šalom!
Bylo mi ctí…
|
