Alžběta Petráňová

MODRÉ SVĚTLO

Zohýbaná pravda
jako trofej za výsledek lži.
Trýznivý život
a jedno jablko k nakousnutí.
Bolestně frivolní čas.
Herecky špatný věk,
zmožen velkými jmény.
Rozklad rozumu
v myšlenky a gesta.
Přetvářka.
Starý žebrák toužící
po náručí krásné mladé ženy.
Ledopád je realita
s člověkem rozpůleným ve dví.
Skutečnost a mrtvolné sny.
Zde touhy,
tam zas rozkradená morálka
buší do chřadnoucího těla.
Prohnilá společnost
a jejich poživačná přání.
Pranice bez vymezených hranic.
Láska k bližnímu
jako základ pro pevný vztah,
se svatbou v márnici
a farář umrlec.
S okovaným prstem padáš do hrobu.
Svoboda nade vše.
Existovat v teráriu
a plazit se pod modrým světlem.

(NE)SPRAVEDLNOST

Uniklý zvuk z němého filmu.
Záblesk naděje v divadle pro slepce,
ale křičící barvy neřeknou nic.
Valčík písmen složený v mozaiku.
Kousek stříbra uvězněný ve zlaté přezce,
modré světlo vábící nočního letce
či bezruký držící mírovou vlajku.
Naděje je splétá v beznaději k sobě,
druzí vidí je už v hrobě,
i přes nedávný příběh odporu.
Uvnitř jejich srdcí
nastalo nikdy tak úzkostné ticho.
Hluchý vykřikne,
neví jak moc,
hlas se chvěje,
ale uši mlčí.
Ostatní mlčí.
Uličnicky ani šum,
ani v němé ticho,
ani hluboký vzdech,
ani vzlyk bledých lun,
ani ševel kopřiv,
pohlazení, polibek.
Ani zvuk praskajících strun
neomočí mořem hluku
nadobro poškozený bubínek.
On nevynoří zatvrzele
svou tvář z nicoty barvy steré,
trýzníc svého majitele
bezmezně velkou prázdnotou.
Rozpitá světla pouličních lamp
se pomalu vzdalují
a vše se noří ve tmu.
Kámen po kameni převracejí,
jen co noha nohu mine
na kruté životní cestě.
Kráčí pomalu,
ale i on,
hluchý nebožák,
jednou dojde k cíli
a milosrdně s okolím splyne.


Pokus, jaký svět neviděl,
trofej zašlých časů,
v touze získat vytouženou spásu,
kdysi nám každý záviděl.
Omšelé listy jako schránky nevyřčených vět,
to ještě nikdy neviděl svět.
Jen stěží rozervu pouta,
jen stěží zastavím běh hodin.
Odbila minuta
a já se stále modlím
za vznešený labutí let.
Ve znamení něhy klíčí lidský květ,
ztroskotaná, však nezlomná víra
potácí se opilá do jediného kostela,
kde ozdobou hlavního oltáře,
symbolem ctností s obrovskou vytrvalostí,
hledí na kyselé tváře.
Nepoznanou pravdou
mluv o lásce i smrti,
v době, kdy neznáme ani sami sebe.
Mluv o zázraku padajícím z nebe,
který rozervou hladoví chrti.
Nezbude nic.
Lidstvo rozevře náruč
a vždy vyjde vstříc
svému vlastnímu zničení.

ŽÁROVKA NA TMU

Pod lidstvem s rozervanou oblohou
bejvávalo slyšet dusot dětských nohou.
Bejvávalo léhati pod zdravým stromem,
bejvávalo zpečetěné polibkem ticho,
bejvávalo léčit zbičované sliby.
Dnes v květenství
začne zvrácená balada
zdobit hrdla barevných vran.
Dříve hledajíc v temnotě jas,
dnes už se nenosí petrolejka.
Dnes je hlavní produkt žárovka na tmu.

ROZLUKA

Zčeřený vánek omývá lehce mou sťatou hlavu.
Nevidím krvavé paprsky slunce,
neslyším smích zmučeného srdce,
který doprovázel popravu.
Už nic nebolí,
jen chlad se vkrádá do mého těla.
V horkosti tě líbám,
ještě nikdy jsem nebyla tak smělá.
Ta černá čára,
ostrá, hladká, ledová,
mne rozdělila ve dví
a za srdcem jde většina těla.
Jde až tam, kde se dá bezpečně utonout.

POD SVĚTLEM STÍNU

V temnotě noci,
krom měsíčního svitu,
na zem dopadá
i světlo z lampy aksamitu.
V něm třpytí se jako diamanty
listy, které na znamení osudu
mají acháty pokrytou korunu.
Pod světlem stínu,
jak starý kocour líně
se prohýbají kmeny stromů
v této noční hodině,
kdy jedině sovy hledí k luně vzhůru.
Ač se zdají býti krásné,
nejkrásnější jsou, až světlo lampy zhasne.
Až světlo zhasne
a temnota prostoupí krajinu,
jediná pravá tvář,
skrytá na světle, se objeví ve stínu.
Ten, kdo dřív neviděl, prozře,
v jasné temnotě
mezi lidmi nebude rozdílu.
Před světlem stínu,
jenž existuje v tomto světě,
lež se skrývá.
A nebýt světla lamp,
kolkolem jen moře měsíčního svitu,
poznali bychom pravdy mrazivý chlad.

SEN

Měla jsem sen.
Zlý sen.
Byl plný beznaděje, strachu, vzteku.
Měla jsem sen o válce.
Té, která hrozí celému světu.
A já nemohla nic udělat.
Dívala jsem se na dveře.
Jediný vstup dovnitř a ven.
Jediný východ ze sna do kruté reality.
Jediné spojení s okolím byly ony dveře
z říše snů.
Zamrazilo mě,
jak tenká, tenoučká je hranice
mezi pozemským rájem a peklem.
Já seděla v klidu,
ale oči,
mluvčí lidské duše,
vedly rozhovor s klikou
oněch nešťastných dveří.
Za nimi byly slyšet rány, výkřiky, nářky,
které drásaly srdce i duši k uzoufání.
V křečovitém sevření rukou
klika vryla se mi do paměti.
Blízko jsme zničení,
blíž, než kdo z nás tuší.