literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

ODKUD PŘIJDEŠ, KAM SE VRÁTÍŠ

Hedin ze Slittriegu nechtěl do války. Šestadvacet let se převalovala Evropou jako krvavý příliv: kde se nebojovalo, tam černě dechly nouze, hlad a choroby. Hedin ze Slittriegu musel na vojnu... Jeho otec se dal z bídy zverbovat a padl v bitvě u Breitenfeldu, když bylo chlapci sedm let. Vdova zůstala sama, živoříc s malým synkem. Žádný div, že se zadlužili vrchnosti, že v chalupě - jako v mnoha jiných - nezbylo na hrst dobré mouky. Verbíři chodili krajem a pro švédskou královnu Kristinu lapali nové brance: dřív nebo později, stejně by jim Hedin neunikl.

Vypravil se k pobřeží. Mezi skalisky měla chatrč žena, o níž se říkalo, že byla milenkou vikingského krále Stenkila, než se dal pokřtít. Také se tvrdilo, že je dlouhověká nad lidské pomyšlení: její matkou byla jedna z Valkýr. Prý k ní přicházejí staří bohové a radí jí, zná všechna tajemství země i nebe.

Chýše vypadala jako kupka naplaveného dříví. Páchla rybinou a směsí bylin, které visely u stropu mezi podivnými vyschlými předměty, možná rybami, možná částmi jiných tvorů. Čarodějka byla vysoká, statná jako muž, oblečená v kytli z hrubé příze. Bílé vlasy měla spleteny do desítek tenkých copánků.

„Chci se vrátit z bitev,“ řekl Hedin. „Musím splatit dluh a postarat se o matku v jejím stáří a chorobě. Pomoz mi!“

„Nemohu ti darovat nesmrtelnost,“ odvětila hlasem, jenž se podobal hukotu příboje, „to dokáží jen bohové. Ale za žejdlík tvé mladé krve vyměním nezranitelnost. S tím už by si měl chlapík jako ty poradit.“

Pustila mládenci žilou, uspala ho nápojem z bylin, jenž chutnal hořce a slaně jako mořská tříšť nebo slzy. Hedin upadl do přízračných snů, v nichž tančili tvorové, kteří nebyli lidmi ani zvířaty, oheň a voda se slily v jedno vířící tělo. Stromy vzlétaly, mávajíce perutěmi větví, a skály změněné v mořské živočichy rejdily na vlnách...

Otevřel oči. Bolela ho hlava. Stála nad ním čarodějka, v pěsti ostrý rybářský nůž.
„Nelekni se,“ vybídla ho suše. Než dechl, ťala mládence do předloktí. Čepel neporušila kůži, neobjevila se jizva, krůpějka krve ani mělká rýha otlaku. „Běž, dej se zverbovat,“ zasmála se. „Jestli se nevrátíš k matce, nezaviní to žádná zbraň.“

Tak se Hedin, mladý sedlák ze Slittriegu, stal fextem.

Procházel taženími a bitvami. Nedotklo se ho ostří, nezranila ho kulka, neublížily mu střepiny dělových nábojů, nespálil jej oheň. Strádal hladem, zimou, nákazami jako všichni soldáti, kteří se brodili bahnem válečných polí. Viděl a zažil hrůzy, jaké předčily samo peklo. Jeho touha dostat se zpátky domů mu nedovolila podlehnout. Naučil se odolávat nástrahám, jež nejsou zbraněmi. Každý den, který překonal, se přetavil ve stále silnější brnění zkušeností, které chrání vojáka.

Žil, zabiv mnohé. Byl fext.

Velitelé oceňovali Hedinovu válečnou dovednost, pověřovali jej obtížnými úkoly. Vyvázl z průzkumů i léček.

„Máš ďábelské štěstí,“ říkali mu jedni a druzí se ho stranili. Věřili, že je očarován, že uzavřel nečistou smlouvu s ďáblem. Další se Hedina v šarvátkách drželi jak klíšťata v naději, že je ochrání - vždyť ho nepřítel nemohl zranit, natož zahubit.

Byl přemožen císařskými. Že o soldáty panovala nouze, znepřátelené strany si zajatce schraňovaly do svých řad. Hedin bojoval v řadách papeženců jako pikanýr. Po mnoha nesnázích se opět vrátil ke svému pluku.

Zažil Torstensonovo tažení na Moravu a do Holštýnska, Saska, a opět do Čech. Pod bystrým, rozhodným skotským generálem Douglasem se bil v nejkrvavější z bitev u městečka Jankova. V čase předjaří mezi rozlehlými lesy jižních Čech porazila švédská armáda císařského maršála Götze - pak táhla na Vídeň.

Část oddílů se odštěpila, jako plamínky ohně se rozběhla po českém území. Třetí vlnou nájezdů na za chladného jara 1645 plenili švédští vojáci severovýchod. Co nepobrali, vyšumovala, vypajtovala a odvlekla císařská soldateska.

„Mohu tu zůstat,“ říkal si Hedin, neboť v něm vzrostla únava z války i pyšná jistota nedotknutelnosti. „Budu odhánět soldáty obou stran, stanu se pánem zdejších vesničanů, získám jejich vděk - a moc vlády.“

Dezertoval. I napadlo jej usadit se na vysokém lesnatém návrší v zpola pobořeném hradě Velešově. Muži, kteří mu věřili, zůstali s ním. A přidal se k nim nejeden z místních, nespokojených s nuzotou, vydíráním panstva a krutostmi procházejících vojsk.

Hedin olupoval své nedobrovolné poddané jen mírně, aby opatřil stravu pro ozbrojence, kteří se pro něj bili. O to více pak bral bohatým. Ne ze soucitu k chudým, ale proto, že zámožní dají tučnější kořist. Přepadal vojenské oddíly ze zálohy, skupiny odtržené od sborů, zásobní vozy. Poznal dost za roky válčení, aby získal obratnost v ústupech a lstivost v útocích.

Nebylo snadné dopadnout lapky. Chránil je nepřístupný Velešov a velitelův černý věhlas fexta. Hedin bohatl a zapomínal. Kdo příliš dlouho vídal smrt a sám je před ní bezpečen, tomu umírání zlhostejní.

Za jedné menší spížovací výpravy do vsi Slatiny spatřil dívku - nebyla krásná, ale milého vzhledu a něžného půvabu. Tu se mu zdálo, že je příliš opuštěn. On, silný, nebojácný, nezranitelný, plakal touhou skryt v nočním sklepení velšovských zřícenin. Vypravil se do Slatin a jal se dívce dvořit. Měla milého, jenž neohlížeje se na pověst švédského loupežníka, na Hedina zaútočil sekerou. Bil se proti zbojníkovi statečně, ač jej Hedin odrazoval z boje... A mladý muž oslepen hněvem sám naběhl na Švédův meč.

Hedin opustil sklíčen vesnici. Dívka jménem Vavřínka, Laurencie, však přísahala pomstu tomu, kdo byl hrozbou celému kraji. Od moudrých starců se dozvěděla, že fexta, člověka s nezranitelnou kůží, může zabít jen stříbrná kulka. Vavřínka vzala křížek po matce, který nosívala na hrdle, a nechala z něj ulít střelu. Opatřila si bambitku, což nebylo právě snadné; nabila čarovnou kulkou. Vypravila se na Velešov, ve svátečních šatech, s úsměvem.

Velitelovo jméno ji uchránilo před lupičskou sebrankou. Předstírajíc milostné zaujetí, dala se dovést k Hedinovi. Osaměli... Mlčky na ni pohlížel, v očích všechny svíce světa. Tu nedokázala stisknout kohoutek. A zůstala s ním, paní kraje.

Zasypával ji klenoty, pro ni se odvažoval bláznivých výprav, zběsilých výpadů, příliš smělých lupů. Při těch krkolomných podnicích padl nejeden z lapků. Ale Vavřinka věděla, že Hedina znovu uvítají zdi Velešova.

Nastal den, kdy se pod troskami starého hradu objevilo císařské vojsko: válka skončila. Nastal čas účtování, obnovy, úklidu zlořádů, pokud je neměli ke svému prospěchu propachtovány mocní habsburské říše. Lapkové bojovali zarputile - vždyť mohli získat zlato, štěstí a volnost...

Stržili smrt, jeden po druhém. Trestná výprava pak probrala Velešov od naloupené kořisti a podpálivši dřevěné přístavby hradu, odtáhla. V rozvalinách loupežnického sídla, pod zřícenými trámy, leželo nehybné tělo zbojnického velitele.

Byla noc, když se Hedin vzpamatoval. Šedivé nebe ronilo první sníh. Záblo ho, hlava bolela jako tehdy v chatrči čarodějky: to po úderu pažbou muškety. Žil však - byl přece fext, nezranitelný... Jeho muži zahynuli. Viděl, jak ostří čepele zasáhlo Vavřínku, chtěl jí pomoci, když ho srazili...

Tam, kde dívka padla, teď dohořívaly trosky Hedinova sídla. V té chvíli toužil směnit svůj dar kouzelné kůže za jedinou hodinu jejího života. Přál si ulehnout do sněhu cizí země a nikdy nevstat.

„Zvedej se!“ zahučel švédsky temný hlas, náraz vln na pobřeží. „Nemáš se vrátit domů, do Slittriegu? Nečeká tě matka a pole zarostlé pelyňkem?“

Pomalu se postavil na nohy, zavadil o suchý prut ostružiní... Na dlani se objevila krev. Usmál se. Sestupuje vánicí z hory, zamířil k severu.