na další stranu
Františka Vrbenská
POSLEDNÍ KLIENT ZAKLÍNAČE
Kjóto umlkalo pod zimní oblohou. Sníh padal tak tiše, že nebylo slyšet nic než vzdálené zvony chrámů a šelest bambusu ohýbaného větrem. Lampy ve čtvrti šlechticů dohasínaly jedna po druhé, zatímco město se nořilo do noci. Jen v domě mistra Abe no Seimeie ještě hořelo světlo.
Byl starý. Jeho ruce, kdysi pevné a neomylné při kreslení pečetí, se nyní třásly. Vlasy měl bílé jako popel po spáleném talismanu. A přesto jeho oči zůstávaly stejné — klidné, hluboké a nebezpečně pozorné. Věděl, že jeho čas se uzavírá. Proto ho překvapilo zaklepání.
Tři tiché údery.
Kdyby to byl služebník, zaťuká pokorně. Samuraj zabuší, jako by křikl povel. Člověk, který přichází s důvěrou, bude znít jistěji.
Seimei se pomalu zvedl a otevřel.
Na prahu stála žena v bílém plášti. Sníh se jí nedotýkal.
„Mistře Seimei,“ oslovila jej. „Potřebuji vaši pomoc.“ Její hlas byl jemný, ale prázdný jako studna.
„Vstupte,“ vyzval ji prostě.
Vešla bez zvuku. Usadila se u ohniště, aniž by zanechala otisky mokrých šlépějí. Seimei si toho všiml, ale nic neřekl.
„Kdo vás sužuje?“ zeptal se.
„Můj manžel.“
„Je krutý?“
„Ne.“
„Nevěrný?“
„Ne.“
„Nemocný?“
„Ano.“ Odhrnula rukáv. Na zápěstí měla modřiny ve tvaru prstů. „Každou noc mě drží a volá mé jméno.“
Seimei se na ni dlouze zadíval. „A kde je nyní?“
„Doma. Leží sám.“
„Jak dlouho jste mrtvá?“
Žena se poprvé usmála, plamen v ohništi se zachvěl. „Tři měsíce.“
Seimei zavřel oči. Po celý život zaháněl duchy, kletby, démony i šílenství lidí. Ale nyní před ním seděla žena, která nepřišla škodit. Navštívila jej, aby poprosila.
„Zemřela jsem při porodu,“ řekla klidně. „Dítě také. Můj muž mě miloval více, než je zdrávo. Neopustil pokoj, kde jsem zemřela. Každou noc mě volá zpět.“
„A vy přicházíte.“
„Nechci. Ale jeho žal mě poutá jako řetěz.“
Seimei pomalu přikývl. Nejsilnější kletby často nevysílala nenávist, nýbrž láska, která odmítla konec.
Vzali lucernu a vyšli do závějí. Kjóto spalo pod zbělelou oblohou. Jen psi kňučeli za zavřenými branami a v korunách borovic seděli havrani, kteří nespali nikdy.
Dům vdovce stál stranou, zahalený mrazem. Uvnitř se mísil zápach kadidla, nemocného těla a dlouho nevětraného smutku. Na lůžku z rohože spočíval muž s propadlými tvářemi. Ruce měl natažené do prázdna, jako by někoho objímal.
„Aki… Aki… vrať se…“
Žena vedle Seimeie sklonila hlavu. „Každou noc.“
Seimei rozložil papíry, psací náčiní s tyčinkou tuše, kterou rozetřel, a sůl. Nakreslil pečeť čtyř směrů. Položil ji pod vyřezávanou opěrku mužovy hlavy, aniž spícího vyrušil. Pak se obrátil k duchu ženy.
„Jste připravena odejít?“
„Ano.“
„A on?“
„Nikdy.“
Starý mistr usedl před nemocného muže. „Slyšíš mě?“ řekl pevně.
Muž otevřel oči. Byly kalné, ale plné zoufalství.
„Přiveď ji zpět,“ zašeptal. „Ty to umíš. Říkají, že rozkazuješ mrtvým.“
„Lhali.“
„Prosím…“
Seimei se naklonil blíž. „Kdybys ji opravdu miloval, přestal bys ji vtahovat do tmy.“
Muž se rozplakal. Tělo se mu zkroutilo v křeči a v místnosti se zvedl ledový vítr. Lampy zhasly.
Ve tmě zazněl ženský hlas: „Pusť mě.“
Seimei začal recitovat staré zaklínací formule. Jeho hlas byl slabý, avšak jistý a zřetelný. Na stěnách se rozběhly stíny. Podlaha zapraskala. Muž křičel a svíral neviditelné ruce.
Žena stála mezi světy — průsvitná, rozervaná bolestí. „Pusť mě!“ zvolala znovu.
„Ne!“ řval muž. „Zůstaň!“
Seimei věděl, že zde nestačí pečetě. Nebojoval s démonem – čelil srdci člověka. Položil ruku na hruď nemocného a pronesl poslední větu, kterou si schovával pro vlastní smrt:
„Všechno, co milujeme, od nás jednou odejde. A právě proto je musíme propustit.“
Muž vykřikl. Pak náhle ztichl. Vítr ustal, lampy se samy rozhořely.
Žena se usmála, poprvé skutečně. „Děkuji, mistře.“
A rozplynula se jako dech na skle.
Muž spal klidně.
Seimei vstal, ale nohy ho neunesly. Klesl na podlahu.
Venku začalo svítat.
Služebníci ho našli opřeného o stěnu, s mírným úsměvem na tváři. V ruce svíral nenapsaný talisman.
Abe no Seimei zemřel při práci. Říká se, že jeho posledním klientem nebyl muž ani žena. Byl to žal, který nechtěl odejít.
|
