|
na další stranu
Václav Teslík
LÓGR MEMOÁRŮ
MASKY
Mistr zloba
Ač tvář na odiv staví se, přesvědčuje,
vím, námět falešný je učitelem tvým.
A poznal tě i host, který rád pikle kuje
za vylhaným – rádoby přátelstvím.
Máš slova pro rozkoš soudů a odsouzení,
hrabeš se ráda tam, kam dech tvůj nepatří.
Co mohlo láskou být – tou láskou, nelži, není.
Nikdo ji neviděl a nikdy nespatří.
Chceš býti vážená, a nejsi ke zvážení,
neklepeš na dveře, když vcházíš do stavení,
všežravým zobákem závist z tvé dlaně zobá.
A kdo se ještě ptá: „Kdo jste?“ ten nezjistil,
že dávno pronikáš mu do napjatých žil.
Se smíchem laškovným sdělíš mu: „Jsem tvá zloba.“
ŠELMA
Mám potěšení ze svých kroků? – Jistě!
Zlé potěšení, jsem přec šelma lstivá,
že když je špína oblečena čistě,
pak je i špína svůdná, přitažlivá.
Vím, jedinou tou pravdou, čistou, svatou
je poznání: Tak – mám-li pěkné šaty,
můžu být děvkou jemně pihovatou,
jsem vážený, a pro okolí svatý.
Však čas se plní, plní se i časy,
vše dozná konce. Chůzí klidnou, vlivnou
vymůžu pozdrav, lůza se mi hlásí.
Nehodlám bát se – ať mi na hrob plivnou.
ALKOHOL
Jsi mistr nad mistry a sytíš ironií
důstojné okolí a zle ho dráždíš: „Bodni!“
Pro mrzkou potěchu vytváříš litanii:
destilát, prudký jed, jenž ničí mne den po dni.
Mdlou cévou protékáš a vábíš nemoci.
Jdou bledé tváře, jdou – jeskyní mého těla,
v ní žílu třpytivou kutají otroci,
vzdychají znaveně: „Slyš! Dávno zapomněla.“
Já ovšem nevnímám, když rozkládáš mé tkáně,
cítím je nablízku. Mazlíš ji – milou smrt.
Tu, ač se usmívá, tváří se ustaraně
a hledá další tkáň pro výnosnější vrt.
Stávám se ložiskem, kde kutá žíly zlata,
za něj si koupí vůz a chlévy pro prasata.
SOUD
Věc riskantní
Za žvancem jít, anebo za myšlenkou?
Nebo se o žvanec, či o myšlenku rvát?
Za ženou jít, či spěchat za milenkou?
A nebo zůstat v klidu, tiše vyčkávat?
Ta křižovatka nemá semafory
a tlačenice míří tam, co směr
většiny: „Hele, vole, fóry
nám nedělej, a tamtudy se ber!“
Mluva je jasná, přímá – pohotová.
Zastavit těžko můžeš rychlovlak.
Věc riskantní pokoušet opět, znova?
Ne, na to, prosťáčku, ty nemáš povahu.
Vyskočit za jízdy, to žádá odvahu,
tu má jen dobrodruh – anebo darebák.
JSME KRIZÍ
Už smysl vyšeptal. Už zrezivěly zámky.
Klíč soudů nesvede otvírat naděje.
Proč soudím? Sudičství je pohled z druhé stránky,
z té, z které přichází naděje bez děje.
Už nikdo nezná klíč. Jen tolik: Šestatřicet.
Ano, oni tu jsou. Ty tváře neznámé.
Dají se poznávat? Moudrým nesluší křičet,
náš spěch je nevnímá. Ne, my je neznáme.
Ne, už nic nevnímám, už nepoznávám cenné,
otáčím nad ohněm drůbež a prasata,
a sám jsem prasetem. A mou kulturu žene,
až v rozjaření pryč – odtud, zlá zubatá.
Bez potomků lze žít? Nelze žít bez oběti,
lze jenom umírat, lze jenom vymírat.
I já jsem nakonec jen nepotřebné smetí,
a smetí nemá být, když má se prostírat.
DEZILUZE
Už se mi k smrti protiví v pletichách jen se nimrat.
Už se mi k smrti protiví ješitnost jenom šimrat.
Nejradši bych se vystřelil za Broučkem na planetu,
na záda místo Káči šoup svou nesvéprávnou tetu.
A opil bych se, povídám, a byl bych jako dělo!
A líbal bych se s antikou, která má ženský tělo.
A vzpomínal bych marnivě na léta, která marně
se chovala a schovala, a schovala se schválně.
A schovala se do řečí, který odnesla voda,
jak politické šarvátky, kterých nebyla škoda.
A schovala se do ticha jak slunce do oblaku,
jak hamižnost se schovala do nejdražšího fraku.
A schovala se ješitnost – a ztratila slov přívod,
a až se všichni schováme – pak teprv začne život!
Láska
Ona se přitulí. „Kdo jsi?“ Odpoví: „Láska.
A jsem-li k čemu tvému osudu,
pak abych dlaní svou dala ti přes hubu
a byla tou, jež upřímně tě zpráská.
Ač nejsi k ničemu, najdeš mne při soutoku,
vplyneme do sebe jak peníz v šrajtofli.
Možná jsme předčasně snům motor nakopli,
tak nejspíš skončíme bez jedinýho floku.
K čemu by bylo však pachtění za majetkem?
Záhon snů pohnojím citů svých drahým ledkem,
ať rostou k nebesům a volají: ,Hej, Petře,
my máme myšlenky dnes jenom pro sebe,
až zítra vybereš daň lásky pro nebe
a pak se přitulíš k své milované Petře.‘“
Motýlí smích
Chtěl bych zas opít se v krčmě – tam na rohu.
Kolik těch putyk jsem na rohu znal?
Tabáku ostrý pach, pití na zálohu,
či snad na sekyru? To bych si přál.
Chtěl bych zas motýly, pestré sny na česnu...
dohánět na louce u valů Češovských.
Až jednou unaven životem procitnu,
chtěl bych zas uslyšet motýlí smích.
Ve smíchu opilců, ve smíchu motýlů,
svou malou dušičku dlouze bych myl.
Modlil se za bližní, aby Bůh kanylu
zavedl do duší a žil v nás dýl.
Chviličku posečkal, nezkoumal průtok žil
světa, když na rohu smrťák zle blil.
Nyní mám před sebou motýlí let i cíl,
na rohu do krčmy jdu, abych pil.
Druhům svým o křídlech batolců vypravím,
o krásných kalužích, z nichž doušky pijí.
A všichni dokola, jak křídla představím,
cinkají půllitry: „Ať křídla žijí!“
SMÍR
Podívejte, lidi, nejsme všichni stejní,
jedni jsou šťastnější a druzí trochu míň.
Nejméně šťastní jsou ti beznadějní,
naděje zdrhla jim jak děvka s hostinským.
Hospoda, která nemá hostinskýho,
hosty dnes nehostí a zejtra, kdopak ví.
Má milá, neplakej slzy do srdce mýho,
zejtra nás opláčou, až lehnem do rakví.
I němý přece psát o lásce může,
slepý též může za ní srdce hnát.
Láska nás může obléknout do kůže,
kterou se můžem pozdě k ránu hřát.
Jak tvrdý být, jak natahovat míru?
Včas viset na laně a nechat zvučet zvony.
Svlékat ze zloby šat a kouřit dýmku míru.
Jak tvrdý být, a zůstat bezúhonný?
Svět není selanka, svět není jenom kvas.
Má chvíle korálků, jež navléká dlaň ženy.
A hrubé dlaně? Jak? … se natahují zas,
zas chtějí přervat sen, přes cestu natažený.
Jak zůstat na chvíli v pozemském prádle čistý,
bez prachu na srdci, bez bláta v kaťatech?
Jen zachtít opít se – a opíjet sny místy,
která se nezdála ani v nejsladších snech.
Už se mi nestýská, chci zůstat zcela sám,
sám a sám, se sebou a se svým časem.
Nerušte, neruším – známosti odmítám.
Co ten stín přede mnou? To nejspíš – já jsem?
Zvali mne? Odmítám. Čekají? Bláhoví.
V koutě spí naděje. Vzbudím ji? Hodlám se
tep dětství nahmatat vzpomínkou se slovy...
Naděje zašeptá: „Já lehko nedám se.“
Už se mi nestýská po každé nicotě,
odvracím pomalu od věcí tvář.
Zavadím vzpomínkou o slova: V prázdnotě
místností nalezneš zcizený snář.
Na stole knížka nedotčená
a láhev ještě nedopitá.
Dým z cigarety dýchá pěna
tichá a voda neumytá.
Starý dřez – lógr memoárů,
v hrnku po kávě vzpomínání,
tak už to někdy bývá k stáru,
že nedomyješ hrnky ani.
Pomalým krokem se navrací
mládí, košile nedopnutá.
Pozpátku myšlenky jdou, raci.
Kol kostí břehu pluje škuta.
Z ní mává kdosi povědomý,
než zmizí v záhybu tvé řeky.
Bývala splavná; staré domy
kolem ní dobíráš jak léky.
A pak to přijde, převrhne se
láhev. Sny nikdo nedopije.
Ticho – jak na palouku v lese.
A ticho konečně si žije.
|
