na další stranu
Jan Ziny Vávra
BÁSNÍKŮV PROFESNÍ ŽIVOTOPIS
Kdysi, když byl malé dítě, řekli mu,
co se rýmuje je básnička
a básnička, která se zpívá je písnička.
Kdo píše básničky je básník,
kdo zpívá písničky je zpěvák.
V dětské představivosti
si propojil významy:
kdo píše písničky je písník,
kdo říká básničky je říkák.
Přišlo mu to logické.
Na základní škole se dozvěděl,
že se tomu všemu říká poezie,
že jde o druh umění.
Poznal rozdíl mezi lyrikou a eposem,
co je trochej a co je jamb.
Na střední snil o milování s Euterpé
a její sestrou Erató,
psal verše milostného vyznání
a pak hned rýmoval kruté zklamání,
když ani jedna z dívek nepřišla.
Záhy poznal, že poezie
se nemusí nutně rýmovat.
Několik jeho veršů otiskly v časopisu
a účastnil se literárních soutěží.
Potkal pár skutečných básníků.
Na vysoké škole spíš víc než básně
studoval poetický život
po hospodách a různých večírcích.
Bůh vysoko, rodiče daleko, on svobodný
prožíval truchlohry mladického života.
Víc pil, než psal.
Když jeho rukopis vydavatel vzal,
opravdovým básníkem se stal
a začal pracovat v marketingu,
jako básník tvořil reklamní texty.
Dospěl, vyspěl, zestárl a pochopil.
Po hospodách kolem hlásá do světa:
NEMUSÍ SE PSÁT, KDYŽ SE POEZIE ŽIJE,
kdo to umí tak,
každý z nás je vlastně poeta.
|
