|
na další stranu
Štěpán Votoček
NA PILU SE NESMÍ TLAČIT
Takhle pohodovou službu dlouho nepamatuji. Polovina lůžek na jednotce intenzivní péče je neobsazená, sestřičky se trumfují, co včera navařily, aby manželé s dětmi nebyli v neděli o hladu, na dvůr nemocničního dvora se snášejí miliony částeček jarního pylu. I aut před budovou jezdí nějak méně, než je v návštěvní den obvyklé, a když přeci jen nějaké projede, na sesternu pokaždé vystoupá otevřeným oknem neviditelný obláček výfukových plynů, jehož vůně není mezi biologickými pachy a čpící desinfekcí vůbec nepříjemná.
Nebýt té zmatené stařenky, byla by to absolutní idyla. Který spasitelský kolega ji sem umístil, jsem se při přebírání služby raději neptal, ale vrátit ji na obyčejný pokoj bez monitoru se stále zdráhám. Může kdykoli přestat dýchat i přesto, že poslední dvě noci prokřičela – nebo spíš právě proto – a co bych asi pak řekl příbuzným? Zvyšovat ovšem dávky sedativ donekonečna také nejde, mám tedy nechat probdít ostatní pacienty i další noc kvůli umírající stařence? Prodlužovat něčí agónii na úkor ostatních, kterým je intenzivní péče skutečně ku prospěchu, nedává smysl.
Sepíši papíry a sanitárky babičku, vyvolávající jména svých dávno zesnulých blízkých, odvezou i s postelí na standardní oddělení. Podívám se na hodinky – na večerní vizitu sice obvykle chodím až po šesté, ale když už tu jsem, obejdu pacienty hned, ať to mám z krku, než to začne. A že to začne, o tom nepochybuji – nejsou-li žádné příjmy přes den, v noci se dveře netrhnou.
„Zaplať Pámbů, už je ta bába pryč, díky doktore, máte to u mě,“ zahlaholí soused právě odsunuté stařenky v okamžiku, kdy zkoumám dysharmonické zvuky uvnitř jeho hrudníku. Uskočím před rámusem, který mi v hlavě způsobil membránou fonendoskopu mnohokrát zesílený chraplavý pacientův baryton. „Konečně se dneska vyspím, takhle nevyváděli ani Němci,“ pokračuje sípavě starý pán stonající s těžkou rozedmou plic, aniž zaznamená, že málem zapřičinil perforaci mých ušních bubínků.
„Jaký Němci?“ táži se bez většího zájmu, domnívaje se, že si bronchitik bude stěžovat na Sasíky pořvávající na nástupišti metra nebo v kempu u Máchova jezera.
„No v pětačtyřicátým, jak je upalovali,“ upřesní dýchavičný muž a olízne si cyanotické rty, načež si znovu vyhrne anděla očekávaje pokračování prohlídky svého hrudního koše.
„Povězte mi o tom víc, to mě docela zajímá,“ vyzvu překvapeně pána přehodiv si hadici fonendoskopu kolem krku na znamení, že jsem s vyšetřováním u konce. Čísla na monitoru jsou dostatečně příznivá na to, abych se s klidným svědomím vyhnul dalšímu ohrožení svého sluchu.
„No, to jsem byl ještě kluk. Bylo mi čtrnáct, když za revoluce u nás v Karlovicích na návsi pálili Němce,“ nedá se pacient dlouho pobízet.
Udiveně na něj pohlédnu. Na základě předchozí informace jsem samo sebou předpokládal, že osvobození republiky zažil bronchitik v Praze – o pražském upalování Němců slyšel každý, kdo se o osvobození zajímal víc –, ale že by se byla revoluční spravedlnost tohoto druhu vykonávala i mezi kostelíkem a požární nádrží v tuctové středočeské vísce? Pacient se, zabraný do vzpomínek odmlčí, a já si všimnu melancholického a současně neklidného výrazu v jeho tváři – jako by starý pán znovu prožíval dětské vzrušení z příjezdu pouti na náves. Podívám se na monitor a vidím, že se mu zrychlil tep i dech.
„A to byli nějaký esesáci?“ vybídnu ho k dalšímu vyprávění, snaže se udržet žoviální tón rozhovoru. Válečné věci mě odjakživa zajímaly a květnové povstání obzvlášť – na Pankráci, odkud pocházím, probíhaly kruté boje povstalců s jednotkami SS a za mého dětství žila spousta pamětníků, kterých se stačilo zeptat – jenže tehdy jsem se neptal. A u pomníčků padlých hrdinů jsme jako pionýři drželi čestnou stráž.
„Ne, prostě to byli skopčáci. Podívejte, lidi to tehdy brali jinak. Vždyť si to sakra zasloužili, za to všechno, co nám udělali,“zachrchlá pacient a odplivne si do emitky. Jistě, zasloužili, pomyslím na jednapadesát esesáky zmasakrovaných civilistů v Úsobské ulici v Krči kousek od naší školy 6. května 1945.
„A kolik jich bylo, těch upálenejch?“ začnu z pacienta vytahovat podrobnosti.
„No, nevím už přesně, několik,“ zamyslí se chlap, znovu si odkašle a pokračuje: „Rösslerovi – táta s klukem, pak starej Brixi a pak nějaký zběhové, který se u nich schovávali,“ ukazuje si na prstech lově v paměti.
„Počkejte, chcete říct, že ti, které jste jmenoval, byli sousedi, který jste normálně znali?“ ptám se nevěřícně.
„Jo, to byly místní německý svině. Chlapi je svázali a polili benzínem jednoho po druhým, vždycky to blaflo a pak se ještě chvíli kroutili a řvali. Ale ne tolik, jako tahleta,“ zachechtá se vtipu a stočí pohled směrem k prázdné sousední posteli, kterou mezitím sanitárky dovezly nazpět a začaly ji přestýlat. „Dneska si myslím, že je mohli normálně zastřelit. Ale lidi byli nasraný. Chtěli se pomstít a měli na to nárok.“
Starý pán se při vyprávění dost zadýchal, ale i tak si povšimne, že mě jeho historka vyvedla z míry – mlčím a dívám se z okna. Pacient odloží na stolek emitku se žlutozeleným obsahem, urovná si na nose kyslíkové brýle, které mu při vyprávění sklouzly, a v očích mu zablikají zlomyslné jiskřičky.
„To ještě nic není,“ dá se znovu do vyprávění, „vedle v Zálesí opravdu chytili esesáka. Zatáhli ho do stodoly, spoutali mu ruce a nohy řemenama a položili ho na kozu, co tam měli na porcování dřeva. Dva ho drželi a další dva vzali pilu a strašili ho, že mu jako uříznou hlavu. Jenže se tak dlouho hecovali, až se do toho opravdu pustili. Nejdřív jim to nešlo, no to víte, byli z toho sami dost vynervovaný, ale pak někdo z čumilů, aby odlehčil atmosféru, zakřičel: Na pilu se nesmí tlačit, volové! Tak se uklidnili – no a podařilo se. Prej, já u toho nebyl. To víte, pak se o tom už moc nemluvilo.“
Na sesterně se rozezvoní telefon. „Tak to máte na osvobození docela živý vzpomínky,“ ukončuji rozhovor, přidám pacientovi trochu kyslíku a vydám se roztřesenou rukou zvednout sluchátko.
„Prosím.“
„Tady oddělení, pane doktore, máme exitus – tu pani, co jste nám sem před chvílí dal umřít.“
„Dal umřít? Jak to se mnou mluvíte? Radši se podívejte, jestli je v papírech číslo na příbuzný.“
„Tak promiňte. A číslo tu není, žila sama.“
„Fajn, tak mi připravte úmrťák. Jo a přeložím vám tam ještě jednoho chlapa, udělejte si místo u kyslíku.“
|
