na další stranu
Alžběta Petráňová
O NIČEM
Z rozfoukaných lásek
hřeben,
jejž v mračna propůjčil,
bílé vlasy
kdysi mladého léta,
udávají dálkám směr.
Rozčísl azuro,
zabalil v kornout cukrové vaty,
upatlaný vedrem
a přece čistý,
nedotknutý.
Soumrak rozlitého vína
opředený čísly.
Osmičkou zbarvuje jezera,
sedmičkou seče pole,
šestka oprátku
šetrně utahuje.
Cítíš těžký vítr?
Bere dech před hutným spánkem.
Ulehá na vrásčitou zem,
aby utichl.
Až vše omámí
rozběhne se k obzoru
a splyne v měsíční lem.
Černé ruce podzimu
mu vycházejí vstříc.
Kolébaje doprovodí,
postaví na stříbrné podium.
V jeho reflektoru
svítí čisté ulice,
tichost, spící nad domy.
Svobodní milenci Měsíce,
panují v čase obnovy.
RENOMÉ
Odbyla dvanáctá
nad nedočkavými strávníky.
Odkládají němohru
s úsměvem chilli papriky.
Ztracení v sobě
ne mezi lidmi,
večeří u stolu
slova o osobě,
jejíž tvář
tvoří vzor
čerstvého chodu.
Na truc žhavý zrak
nelze vypnout.
Zde hostina končí.
Spálenina zahájila lov.
I slepý ji vidí
jako rozsypaný troud.
Vzdor chtíči
vejít se dovnitř
nepodaří nenasytům.
INTERMEZZO
Směju se.
A co na tom?!
Za nedokonalost trpět,
zkus se nevzpouzet.
Směju se,
vy se mnou.
S hlavou na podlaze
nebo v modré kaluži,
kázeň dostala dovolenou.
Směju se.
Víc než by bylo záhodno.
Zlaté kadeře
podporují příslib jara,
které v očích získává tvar.
Chtivá cítit
pod deštníkem jsem ožila.
OSTRUŽINÍ
Svlečená
po kolena v trávě,
plazím se mlázím
nemytá,
peru tisíckrát
názory ušité v hlavě.
Od země
se mě zmocňuje chlad,
výšky nezvládám udýchat,
tisknu údy k sobě.
Klesám vzhůru
do společnosti bobulí
bez květu, bez skrupulí
rváčského vzhledu.
Oči podlité
nachovou vlnou,
ne slzou, blázni,
dehtem očištěnou,
s drápem zarytým v čistotu.
Spím na ostružině.
Nezrale skutečné
a nevzdám se jí!
NE(J)SPÍŠ
U jeho spánků,
klepu neslyšně,
prosím,
na prahu víčka
o pozvánku,
o ujištění.
Řekni:
Jsi vítána.
Útočím perem
s ostřím slov
rudého inkoustu.
Nikdy nic neuškodilo
hrotu z ledové oceli.
Špatnou násadkou
je role dobyvatele.
Klepu na spánky
zbytky skřípajícího kovu.
Kaňky
dvou prázdných kruhů
zůstanou důkazem
probdělé noci,
kdy jsi se ubránil.
MEMENTO
Tik.
Zvonečky pomerančovníku
odzvonily dálkám
kubánských doutníků.
Stropy osiřely,
vzdaly se
stínu svíček.
Pro přijetí
usměvavé doby
neměly na výběr.
Bytostně milovaná místnost
ostrouhaná na pár hran,
pro svou sytost i hlad
děsí se blížících stěhováků.
Návrháři vzorky tapet
skryjí zašlou omítku.
„Jen dál,
a houšť.”
Malujme,
škrábejme do svobody,
zavinuté v přítomnost
s tikajícím budíkem v hrudi.
Tak.
|
