na další stranu
Štěpán Votoček
PŘEDJAŘÍ
chlapectví – ne stáří
vzalo si předjaří
jež raší na březích
a smrtí je březí
JARO
na sítenským pontu
branou horizontu
vezdejšího bytí
sladkýho jak blití
přes práh hmatatelna
u nějž kazatelna
nicoty a zmaru
přivítá tě v jaru
ROVNODENNOST
Na úsvitu jara sotva hmatném
každý tep se stává nenávratnem
paže připoutané k dřevu břevna
na křížové cestě chladem března
Jsem kapitán lodi opiové
co mělčinou noci tiše plove
ve tmě roztržené létavicí
chvíle dávno mrtvé hledající
Duše má je sadem vysekaným
chrámem bez modlitby křovím planým
prosbou na úpatí zapomnění
krokem který duní v osamění
Láska má je anděl zkamenělý
žebrák s nímž se nikdo nerozdělí
bolest na soutoku pravd a přání
palčivost a něha v době tání
Bohapustá touha v městě zmaru
rovnodennost v srdci po požáru
roztřesené tělo horké hmoty
úzkost vysvlečená do nahoty
Uhranuté oči v lesku ohně
plachá blízkost smrti na hruď sáhne
po daleké pouti rozednění
pod ikonou slunce v prach nás změní
STROM
Uťali mi větve nežli rozkvetly
uťali mi větve nežli rozkvetly
a z jarního proutí věnce upletli
Uťali mi větve a ne kořeny
uťali mi větve a ne kořeny
a z pahýlů míza tekla na zemi
Nezazelenám se bez ptáčat a hnízd
nezazelenám se bez ptáčat a hnízd
neuslyším v listí hmyzích křídel svist
Až opadá kůra zbude holý kmen
až opadá kůra zbude holý kmen
podzimnímu větru budu přítelem
Z trouchnivého dřeva stane se hlína
z trouchnivého dřeva stane se hlína
ze stromu jejž otec sázel pro syna
|
