Štěpán Votoček

STOPAŘ

Pavel zaplatí, vypije presso a vrátí se k autu. Stopaře, kterého zahlédl u výjezdu z benzínky už během tankování, zatím nikdo nevzal. Stojí stále na stejném místě, a jenom když se někdo rozjede od čerpadla, zvedne ruku a zamává; třikrát, čtyřikrát, dokud ho auto nemine, pak opět ustrne v nehybné, trpělivé póze.
Během let Pavel vypozoroval, že stopující lze rozškatulkovat do několika skupin. Jedni (naštěstí je jich menšina) jsou dotěrní, mávají až výhružně - tímto způsobem se o svezení ucházejí zpravidla jedinci vyhlížející, jako by se právě zkouřili trávou, odrzlí spratci, přesvědčení, že je povinností někoho tak zazobaného, že si pořídil auto, dopravit je, kam potřebují. Takové Pavel nebere z principu a jejich vztyčeným prostředníkem se jen baví. Další naopak - většinou starší ošuntělí muži - zvedají ruku ostýchavě, jen tak napůl, nechávají ji plandat jako rukáv ve větru, cítí se trapně v situaci, do níž je osud dostal. Kdepak osud, kroutí hlavou Pavel pokaždé, spatří-li nějakou takovou trosku postávat u silnice: musí-li někdo v padesáti chodit na stop, asi to nebude jen vinou osudu. Pak jsou stopaři, kteří vlastně ani žádnými stopaři nejsou, kteří nemávají vůbec, nežebrají o svezení, ale hrdí a smíření šlapou po krajnici kilometry a kilometry pěšky, ohrožováni kamiony a vystaveni rozmarům počasí. Pokud se nad nimi někdo z projíždějících slituje, neupejpají se ani nedávají najevo přehnaný vděk a jejich odbojný pohled říká: já tě o nic neprosil, takže ti nic nedlužím; službu prokážu já tobě: umožním ti vykonat dobrodiní, které nic nestojí. Takové Pavel respektuje, baví ho jejich trempské furiantství a čas od času je sveze. Nejraději ovšem zastavuje mladým dvojicím s batohem - sám na škole projezdil stopem co se dalo - anebo normálním lidem, kterým prostě ujel autobus a tak to na zastávce zkoušejí, než aby čekali dvě hodiny na další.
Ale chlápek u výjezdu do žádné z těchhle šablon nezapadá, pomyslí si Pavel, když zasunuje klíček do zapalování. Mává rozvážně, důstojně, téměř roboticky; kostkovanou flanelku má zastrčenu do manžestráků stažených řemenem vysoko v pase, tváře má oholené a vlasy upravené, jako somrák nevypadá - tedy až na tu tašku z Lidlu, již drží v druhé ruce. Možná je to takový ten typ čistotného bezdomovce (což je však vždy předčasné hodnotit, dokud dotyčný nevleze do auta), možná ukrajinský dělník přemísťující se kamsi na víkend; ale to asi také ne, Ukrajici se dají poznat podle tvaru lebky, bývají to hranatí brachycefalici, a tomu stopařovy antropologické míry už na první pohled neodpovídají, i když kdo ví...
Nastartuje, popojede k němu a otevře dveře spolujezdce. Jindy by asi jel dál, ale dnešek je jiný. Dnes má totiž co slavit - a taky že bude slavit, i když po svém, žádná gardenparty, ale zajde si na koncert, lístek do Akropole má už měsíc v peněžence... - , tak proč by nemohl svézt slušně vyhlížejícího chlapa?
„Kam potřebujete?“ houkne na stopaře, který se nemá k nastupování; v takovém fáru asi ještě neseděl.
„Dobrý den, nejedete, prosím vás, do Prahy?“ osmělí se konečně muž a skloní se k autu. Je vysoký, hubený, může mu být pětačtyřicet.
„Jasně, nastupte si,“ přikývne Pavel. Nesmrdí, zaplaťpámbů, oddechne si, když si spolujezdec zapíná pás. Má protáhlou, asketickou tvář, působí stydlivě; takže přeci jen šablona číslo dvě.
„A co že člověk jako vy stopuje? Nic mi do toho samozřejmě není, ale ptám se vždycky a vy mi nepřipadáte jako někdo, kdo nemá na vlak,“ začne Pavel konverzaci, jakmile najede na dálnici. „Ale jestli jsem moc vlezlej, klidně se můžeme bavit o něčem jiným,“ dodá, když se nedočká žádné odpovědi. „Anebo o ničem, ale já si se stopařema povídám rád, člověk se tak dozví hodně o lidech, se kterejma by jinak nepřišel do styku.“
„Já na povídání moc nejsem,“ promluví konečně dlouhán, dívaje se rozpačitě před sebe, „a nemyslím si, že by vás můj život moh nějak zajímat,“ povzdechne si; v prstech mne igelit tašky, již si položil na klín.
„No jo, jednou je člověk dole, jednou nahoře. Něco vám nevyšlo?“ naváže Pavel opatrně.
„Nevyšlo, když se ptáte,“ odvětí stopař a je zřejmé, že mu tenhle rozhovor není příliš po chuti, ale překoná se. „Před časem jsem nalítnul - špatně jsem investoval, o všecko přišel a dostal se do dluhů. Následovala exekuce, rozvod, ubytovna..., a dneska šetřím i na jízdence do Prahy.“
„A vy jste nezaměstnanej?“
„Ne, dělám údržbáře,“ ohradí se. „Pít jsem nezačal, jestli vás zajímá tohle, automaty taky nehraju. Víc o tom nechci mluvit, v týhle zemi se člověk práva nedobere.“
„Myslíte? Ale víte co si myslím já, že je důležitý? Že jste vůbec investoval, že jste to zkusil, prostě neseděl s rukama v klíně, jako většina ostatních, že jste byl iniciativní. Kdybyste to nezkusil, dneska byste si vyčítal, že jste propásl šanci. Já taky investoval, ale měl jsem naštěstí čuch - říkám naštěstí, protože bez štěstí dobrej byznys udělat nejde - a investice se mi vyplatila. Vy jste měl smůlu, ale klidně to mohlo bejt obráceně - já mohl dneska stopovat u benzínky a vy přijet v bouráku. Takže jsme si vlastně podobný, pekli jsme ze stejnýho těsta, jak říkávala moje babička - oba jsme to risknuli, akorát jednomu to těsto vykynulo, druhýmu splasklo; jenže to je vyšší moc, co? Vis maior...“
„Já nevím, za tím mým případem je spíš pěkný svinstvo, ale jak říkám, nechci o tom mluvit.“
„Omlouvám se, že to zlehčuju, ale jednak si myslím, že je dobrý tyhle věci brát trochu jako hru - hrajete poker?, to je hodně o životě - a jednak mám dneska šťastnej den - o čemž zase já nechci mluvit -; to jenom na vysvětelnou, proč jsem trochu bodřejší, než mívám ve zvyku.“
„Neomlouvejte se, já jsem rád, že jste mě vzal. Stál jsem tam dvě hodiny.“
„No jo, dneska spěchá každej za svým a na ostatní prdí. Ale já splácím závazek z mládí: za studií jsem projezdil stopem Evropu, chudej kluk z Východu, a slíbil jsem si tenkrát, že až budu jednou za vodou, budu zase vozit jiný. Taková štafeta.“
„Ale to jste asi myslel, že budete vozit študáky, a ne zkrachovalce.“
„Ale jděte, já taky včera nevěděl, jestli si nemám prostřelit palici, a dneska? Směju se tomu. Můžu pustit rádio?“
„Jistě,“ svolí stopař a Pavel hmátne na palubní desku.
„Radiožurnál, odpolední zprávy. Zproštěním obžaloby pro nedostatek důkazů skončilo dnes dopoledne řadu let trvající stíhání bývalých manažerů...“
Pavel si odfrkne a ztlumí zvuk na nulu. Do prdele, když skončilo, tak skončilo, už o tom nechce do smrti slyšet. A sebralo mu nejlepší roky života. Poslouchat pořvávání nýmandů: hajzle, tuneláři, obral jsi nás o všechno..., číst o sobě v Respektu jako o zločinci s bílým límečkem, to by nenechalo klidným nikoho. A to měl ještě kliku, že novinářští idioti při omílání téhle kausy vytáhli pokaždé tutéž fotku z devadesátých let, na které by ho nepoznala ani vlastní dcera. A nakonec vyhrál. Má to za sebou, ustál to, a přestože si za ty roky stokrát vyčetl, že do toho nechal zatáhnout, teď nelituje; na dnešní den čekal celou tu dobu. Jeden zbohatne, jiní zchudnou. No a? Když se objeví kus masa, vlk si utrhne, od toho má zuby. Tak to vždycky bylo a vždycky to tak bude, to je Darwin, to je svoboda.
„Kecy, člověk pustí rádio a pořád jen kecy,“ otočí se ke spolujezdci, „dáme radši nějaký cédéčko. Co posloucháte za muziku?“
„Nic. Nemám na čem.“
„No jo, já zapomněl, ta exekuce. Tak to bych vám měl zahrát něco kvalitního. Říká vám něco Erik Truffaz? Ne? To jméno jste musel určitě slyšet, žijící legenda, jazzová trumpeta, pro znalce naprostej vrchol, toho já můžu kdykoli; zrovna dneska koncertuje v Praze,“ zasune Pavel disk do přehrávače. „Takhle při jízdě to není úplně ono, ale představte si: je letní noc, sedíte sám na terase nad městem, kouříte doutník a popíjíte whisky, a k tomu zní tahle hudba, která vám o vaší duši - věříte na duši? - řekne víc než psycholog, která vám podá pravdu tak, že to vezmete a smíříte se s tím, že vás opustila žena, že vám je padesát, že tu zejtra taky nemusíte bejt. Přijmete to a jste nad věcí. Tak líbí?“
„Jo, to se poslouchá hezky, klidně to nechte,“ přitaká stopař.
„A nemám sklopit střechu, co, vítr ve vlasech, sladký šedesátý?“
„Jak chcete.“
„Jen kdybyste chtěl vy. A kam máte v Praze namířeno, čeká vás nějaká baba, ne?“
„Ne, to ne, s těma jsem skončil. Musím urovnat jednu záležitost, na kterou je spravedlnost krátká.“
„To zní docela westernově,“ zasměje se Pavel a zvědavě sleduje spolujezdcovy neklidné ruce, bez přestání žmoulající přes igelit tašky jakýsi předmět uvnitř; pak pokračuje: „Já mám osobní zkušenost - a docela čerstvou -, že spravedlnosti se člověk ve finále domůže. Trvá to sice, ale kdo to nevzdá a jde si vytrvale za svým, ten se nakonec dočká zadostiučinění.“
„Máte pravdu, vzít spravedlnost do vlastních rukou je někdy jediná možnost.“
„Úplně takhle jsem to nemyslel, ale dejme tomu, že ji člověk trochu popostrčí, vychýlí ty váhy na svou stranu - stačí malinko, ale i to stojí nějaký, někdy dost velký úsilí. A spoustu času a nervů a tak dál, prostě to není zadarmo,“ uzavře Pavel téma, natáhne ruku k přehrávači a zesílí hlasitost.
Zmlknou, stopař pozoruje ubíhající zvlněnou krajinu, Pavel se drží v pravém pruhu, poslouchá táhlý zvuk trumpety s hravým piánem na pozadí a poklepává prsty do volantu; takový teď bude jeho život. Doprava houstne, za chvíli se na obzoru vynoří bílá hradba sídlišť, sjedou z dálnice a zastaví u nákupního centra.
„Tak jsme na metru, rád jsem se s váma seznámil,“ podá Pavel spolujezdci ruku.
„Já taky, i když jste se mi zkraje moc nezdál.“
„Díky za upřímnost, vy jste se mi taky zkraje nezdál. Ale člověk nesmí dát na první dojem. Tak hlavně buďte při tom vyřizování účtů opatrnej, abyste se nedostal do problémů, nejste žádnej Charles Bronson.“
„Já vím, ale tohle je správná věc,“ řekne stopař rozhodně, soukaje své vytáhlé, neskladné tělo z auta ven, tašku z Lidlu pověšenu na zápěstí.
„Heleďte, a kam že se to potřebujete dostat, jsem Pražák, můžu poradit,“ zarazí ho ještě Pavel, kterému je náhle líto té donkichotské figury, vysazené na okraji cizího velkoměsta.
„Počkejte, mám to napsaný, někam na Hanspaulku,“ zašmátrá v kapse kalhot.
„Na Hanspaulku? No vidíte, kdybych neměl ještě něco k zařizování, vzal bych vás až tam.“
„Už to mám,“ vytáhne z manžestráků pomačkaný útržek.
„Ukažte,“ vezme mu Pavel z ruky papírek s adresou, vykreslenou školácky úhledným, svátečním písmem člověka, zvyklého držet pero, jen když se musí podepsat.
„Něco se vám nezdá?“ znejistí stopaře nastalé mlčení, podbarvené loudavou jazzovou předehrou; basa, bicí, klávesy, zneklidňující čekání na sólo...
Pavel na něj vylekaně koukne, pak beze slova zabouchne dveře a chvějící se rukou zařadí jedničku. Trumpeta Erika Truffaze zní najednou tak výsměšně.

JEZDCI

Na promrzlé zemi neroztává sníh
nehřeje už oheň, dotek ani líh
cestou klušou čtyři jezdci na koních

Rozlétli se ptáci, rozštěkali psi
zablýsklo se ostří pod nánosem rzi
krajem jedou jezdci apokalypsy

Hřmí a kotouč slunce padá za kopec
v čele cválá maršál, vzadu kostlivec
v rukou meč, luk s šípy, váhy, trojzubec

Skla oken se třesou, přízraky čtyř stvůr
na hubených herkách vjely na náš dvůr
máme vzácné hosty, milá, prostři stůl!

Páni, co si dáte, portské nebo rum?
trmácet se mrazem, to je nerozum
můžete tu přespat, váš je teď náš dům

Zasmáli se sborem, jak když praská led
naše je tu všechno, na to vemte jed
ale bydlet s námi není žádný med

Klanět se nám hleďte, bědovat a lkát
my hodovat budem a mariáš hrát
skotačit jak diví, paní rajtovat

V tom zavelel smrťák – neztrácejme čas
nad hemžením světa zní polnice hlas
sedmou pečeť láme ten, co vyslal nás

MILENKA

Nejdřív jsem myslel, že se mi jen zdá
když ke mně vklouzla do postele
zlověstně krásná, jako když hvězda
vyjde nad chrámem ničitele

Neřekla slovo, než jsem se probral
kovovej stisk mi sevřel prsa
trochu to bodlo, skříplo o žebra
jako když cikán zařízne psa

Milenko má, Bolesti
trní tvůj klín a klestí
krev stírám z rýh v pelesti
proveď mě tmou k milosti

Od oné chvíle mne doprovází
milenka věrná, nejvěrnější
ještěr co škrtí a sny se plazí
ranami důtek mne konejší

K snídani jedy, co nezabijí
k večeři odvar z beznaděje
čelistmi hada do mě se vpíjí
užírá ohněm, co nehřeje

Milenko má, Bolesti
trní tvůj klín a klestí
krev stírám z rýh v pelesti
proveď mě tmou k milosti

Po lese štve mě a já jsem lovná
v řece mě topí, můj pot pije
kosti mi láme a pak zas rovná
bez umrtvení rány šije

Popelem hasí mou věčnou žízeň
na haldu střepů uléhám s ní
vším co mám, platím za její přízeň
a tak to bude do konce dní

VIKLAN

Viklan se tyčí nad černou strží
kamennou vůlí skály se drží
sám věčně v křížku se zemskou tíží
na vratkém trůnu ke hvězdám vzhlíží

A zuby větru, jazýčky deště
kratičkou chvíli daly mu jěště
jednou ho pošlou na svislou dráhu
tak skončí válka o rovnováhu

Jednou se skulí po strmém svahu
jako bys uťal člověku hlavu
z návrší dolů cesta je prudká
těžko se loučí, koho to potká

A už se houpá dopředu zpátky
děsí mě tyhle popravčí hrátky
to já jsem viklan, po sebou skálu
čekám až sklouznu z piedestalu

ČERNÁ STUDNICE

Kameny v kopřivách
břízky a maliny
ještěrka mihne se
hlemýždi tam sliní

Sklíčka a korálky
zapadlé do suti
ticho už od války
je v ruinách po huti

Když láme smrčiny
severák od Baltu
posbírám střepiny
do hrnku ze smaltu

Z vyhlídky rozhledny
na táhlém hřebenu
obhlédnu svoje dny
větve bez kořenů

Ostatní tvorba Štěpána Votočka publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Vlk
DV 98/2018: Bohyně
DV 97/2018: Podzim, Smutky a další
DV 103/2019: Vlci, Polomy a další
DV 101/2019: Předjaří, Jaro a další