na další stranu
Martin Honzák
PIŠ SI
„...a ty si zatím
můžeš třeba psát!“
Kdyby mě ale
něco napadalo
co by bylo
trochu jiný
než moje obvyklá tvorba
a mohlo to tedy oslovit
alespoň někoho!
Zoufalých veršů
je všude plno:
Nešťastná láska
blbý pocity
samota
smutek
křivdy
násilí
a lidská hloupost
krutost
nebo neomalenost
tváří v tvář
citlivé duši
básníka
jsou témata poněkud
vyčpělá
Ta politická
zase obludně
pitomá
když žádnému
z pohlavárů
o politiku ve skutečnosti
nejde
alespoň ne
v naší zemi
kde mocní spoléhají
na mediální tlak
v jejich režii
a na hrstku věrných
voličů
kteří vždycky přijdou
a oni vždycky přijdou
zatímco málokdo jiný
je to tak trapné
a zoufalé
že snad škoda každého
dalšího verše
Nebo snad ničení
naší planety?
Téma je v módě
jenže to máme
v genech
usnadnit si život
vytvořit pohodlnou
bublinu komfortu
chrlit denně
sta tisíce tun
plastů
chemikálií
zbraní
motorových zplodin
vyčerpat astronomické množství
elektrické energie
pitné vody
i čerstvého vzduchu
skrz motory
všech našich
samohybů
kterými bezhlavě
kácíme pralesy
a stavíme dálnice
města
i další stroje
další zbraně
pro které je nutný
odbyt
a vytváříme umělý
svět
protože jsme chytřejší
než příroda
a po nás
civilizovaných a osvícených
deseti procentech
bohatých obyvatel planety
při všem našem plýtvání
zůstávají denně
miliardy tun
odpadů
hodíme je do popelnice
a dál nás nic nezajímá
Jenže kdo z nás se chce
doopravdy vzdát
zděných obydlí
teplé vody
jídla ze sámošky
v ohromujícím nadbytku
tepla a sucha
mobilů
internetu
a televize
s pěti sty programy?
Bohatí vždycky
bohatli z chudých
po tisíce let
kolonizování
a násilných zabírání
jiných zemí
a když vstoupily do hry
virtuální peníze
Afrika se topí
v hyperinflaci
přelidněná Asie v plastu
Amerika dluží
Číně vlastní kalhoty
a plácá se po ramenou
protože jsou borci
když zabrali Indiánům
zemi poté
co jich desítky milionů
povraždili
během pár set let
a dnes se bojí
pustit si k sobě
kohokoli
aby se jim nestalo
to samé
a všechny ty jejich řeči
o svobodě
když teprve předevčírem
zrušili otroctví
a včera pustili
černé k bílým
jim nevěřím
stejně jako tlakům
českých médií
a jejich strhávání pozornosti
hned tam hned onam
když ukazují svět
v nejhorších barvách
a přitom tu nemáme
extrémní chudobu
války
ani živelné
pohromy
Je pro mě divná hra
která zjevně
vyhovuje těm
kdo stojí v pozadí
a o nichž se moc neví
a všechny ty hloupé
loutky
co se nechávají vodit
jsou zjevně rády
že mají o čem
mluvit
a nad čím se rozčilovat
Raději zůstanu
u svých témat
tipl bych
i když píšu
dokola to samé
jen v jiném kabátě
třeba však časem přijdu
na nějaký nový
střih
SOPEČNÉ LIDSTVO
Z utlačovaných vrstev
naší planety
žhavý hněv
impulsu života
jí samé
vytryskne
a valí se po úbočí
sopečným polem
Trochu to drhnutí
tektonických vrstev
práší
a tak okolí zahalí
mračna
asi jako
za jejích mladých let
když se život projevoval
pulsováním
hornin
kolem rozžhaveného jádra
tančily divoce
jako indiáni
okolo ohně
či planety
kol slunce
a tu a tam
na sebe příliš
naléhaly
až z modřin
vznikly drahokamy
v tkáni světa
na níž se chováme
jako rakovinné buňky:
Vše organické
hubíme
a neorganické
vytěžíme
a překryjeme budovami
a asfaltem
jako slimáčí stopou
lávou
jíž protneme
lesy a louky
pod níž
více než sto let
tráva neroste
Chrlíme energii
ničení
odpadů
a chemie
a ani do vesmíru
se neumíme podívat
aniž bychom si představili
něco jiného
než války
Za vrchol pokroku
máme jaderné zbraně
ničivou sílu
počátku planety
i jejího konce
v naší režii
O ČEM (NE)PÍŠU
Začal jsem mluvit
o svém románu
ale uprostřed věty
mě vyděsily rozměry
tématu
a moje příliš
malé nadšení
o něm mluvit
že jsem nakonec
jen mávl rukou
a smutek
polkl
Snad je to tím
že jsem netvořil
už dlouho
a pouze jsem se
trochu vzdálil!
Kocour se ke mně
při psaní
těchto veršů
přitulil
přede a jazykem
drhne mé vlasy
jako by ty ulpělé
ochromující
a zmatené chmury
z hlavy jednoduše
odstraňoval
Odháním ho
i jeho něžně drsné
způsoby
Někdy mi prostě
není pomoci
NAŠLAPOVÁNÍ
Chodím jen okolo
kulis bytí
po špičkách
pokradmu
kloužu po povrchu
podivností
a z mnoha neslaných
nemastných snah
se upoceně šklebím
bez valného úspěchu
o úsměv
zuby vylámané
a to jsem ani nenašel
další rychlostní stupeň
Převodovka má také
zuby vylámané
aspoň si s ní
rozumím
a ať tam cpu
cokoli
motor huláká
ve vyšší rychlosti
kterou se beztak
nepohnu
ačkoli efekt
zní hlasitě
Únava rozmazává
kdekteré obrysy
zarputile lovím
jiný převod
spojka prokluzuje
a vůz se cuká
zběsile točím volantem
jen však dokola
objedu blok
šedých domů
a když zastavím
vůz sebou trhne
vyrazí mi to dech
marně ho dlouhé
vteřiny hledám
pak naskočí
a kdoví jestli
díkybohu
Říkáte možná:
„Vyměň stroj
za jiný
to lepší má přeci
za sebou“
marnost mi ale
ulepila ruce
špínu za nehty
drhnu kartáčem
až teče krev
a nic nepomáhá
Pod stěračem pozdrav
strážců pořádku
vyzývá mě
tak jako já se
vyzývám
ke změně
ještě ale neuzrál
ten pravý čas
zdá se
Cosi na mě
jistě čeká
a plané naděje
tu a tam přiloží
polínko do ohně
Vzplane
a alespoň on
má jasno
TLENÍ
V čase rozpadu
první poslední
odváto v zapomnění
odvaha fuč
a jenom pomyslet
je nic než marnost
Nepřekročitelný stín
vlastních temnot
svazuje
ubírá
energii
tiché tlení
v polobdění
překreslí skutečné
na parodii možností
V hlavě vichřici
jež rozfouká to něžné
do ostnatých drátů
vlastních omezení
nemožnost sdělení
frustruje
k uzoufání
a povrchnost
malých cílů
činí je nemožnými
o těch velkých
ani nemluvě!
Odcizení
ve vztazích
vkrádá se
do malých slůvek
jež zuby cení
a pokoušou
jen co natáhneš dlaň
k pohlazení
jizvy se zacelí
ale stejně už
váháš
a v očekávání bolesti
dotekem šetříš
Co dříve těšilo
nyní vyčerpává
a změna pro změnu
není šťastná volba
říkáš si
jenže bez nádechu
tísníš se v koutě
ostří na krku
zařezává se
do kůže
hlouběji
než je snesitelné
a teplo krve
v čůrcích stéká
po hrudi
TRIP
Jak na tripu sjetém
s bandou vágusů
po kolejích létem
jdu za tajemstvím.
Ukrývá se v dáli,
tak jistě to vím!
Tak jistě! Však zdali
se v tom nemýlím?
Prochodil jsem boty,
duši vyslyšel,
ač jsem do té sloty
ještě nevyšel
a kámoše nechal
kdesi podél cest,
jak jsem příliš spěchal
jít na vlastní pěst.
Zůstal jsem tu trčet…
Nemůžu se hnout,
ač jsem kdeco přečet
o tom, jak výš plout.
Po kolejích létem
jdu za tajemstvím,
báseň třese světem,
zatím jen tím mým.
|
