na další stranu
Martin Honzák
ŠÁLA ŠÍLENÁ
Poslední dny
zběsilých úprků
před čímsi
či za něčím
obvykle neobvyklé
obvázané šálou
šílenství
soukromého
i jiného
prosvištěly
kolem mě
s drtivými údery
Duše vydala
třpytivou slzu
a já se cítil
utopený
v té kapce
žalu
jak jinak
má tolerance
je minimální
hned vypadnou
pojistky
snaha nahodit
záložní zdroj
bývá kostrbatá
i když ne tolik
co dřív
Semletý sebou
do prejtu
slov
nacpaných do střev
agresivních
myšlenek:
jitrnice
jakou svět neviděl
jedinečnost
až na půdu
a ony přitom tuctově
šlehají důtkami
po všem hezkém
Ledové prsty
nepřátelství
s ostrými nehty
obalenými solí
vnitřních konfliktů
bolestivě se pak
zarývají
do vyhřezlých
vnitřností
skrz odchlíplé
cáry kůže
kdykoli dozní
svištění onoho
biče
asi abych
poznal
co vlastně ve mně
opravdu je
DOMOV
„Cosi se dost
nepovedlo…
Z nedorozumění
vznikla dramata
a jsem jimi
nějak pohlcený,“
vysvětloval jsem
skupině přátel
v čajovně
příčinu svého
pochmurného výrazu
a pak jsem dodal:
„ale když jsem tady
a rozhlédnu se,
zjišťuju,
že se dějou
jen v mé hlavě,
jinde nejsou.“
„Tak povídej!“
vyzvali mě
ke sdílení
Neměl jsem tu
potřebu
protože čím víc
se šťouráš v hovně
tím víc smrdí
a tak jsem pokrčil
rameny:
„Není co,
protože je to jen hra
domněnek.“
Dívali se na mě
a pak jeden z nich
vyjádřil porozumění:
„Také mám spoustu
problémů,
ale když přijdu sem,
tak tady prostě
nejsou.“
Přitakal jsem
vdechl vůni
a klid
tohoto místa
a říkám si
že pochopit
v pětatřiceti
plný rozměr slova
domov
je zkrátka příjemný
zážitek
EGO NETRADIČNĚ
Považoval jsem jej
za nepřítele
a ono zatím
ochraňovalo
Opustit jeho
bezpečný kruh
zkresleného výkladu
světa kolem
je možné teprve
v ten pravý čas
Já však
proti němu
vedl krutou
válku
a ani mi nepřipadalo
divné
bojovat jeho
zbraněmi:
Prolamoval jsem
štíty
ostrými hroty
slov
až narůstaly
konflikty
i na nečekaných
místech
Jenže ego je
jako skořápka
duše roste
uvnitř
a ptáče
ví nejlépe
kdy je připravené
začít se
proklovávat ven
neboť v tu chvíli
si je vědomo
své podstaty
a je si jí zcela
jisté
Rozdrtit
ochranu předčasně
znamená úmrtí
ptáčete
NA SPRÁVNÉ CESTĚ
„Hele, víš,
čekal jsem
pocit,
který mě zaplaví,
zaplní
proudem štěstí
a to mě dostane
do euforie.
Něco silného prostě,
co mě rozhýbe
až k tanci…
Všechno že dostane
jiné barvy!“
Zasmál se
a pokýval hlavou:
„A ono zatím
jen takové
pozvolné navykání
na nové věci,
žádné extrémy.
Tu a tam záblesk
něčeho většího,
třebaže s tím,
jak ses cítil dřív,
se to nedá srovnat,
viď?“
Spadla mi brada
sám bych to nevyjádřil
líp
Očekávání
ta naděje
ty představy o tom
co vlastně bude
když se něco
změní
jsou nesmyslné
a způsobují jen
komplikace
protože neodpovídají
ničemu
o čem si myslíme
že po tom toužíme
a to
co nastane
je prostě takové
jaké to je:
proměna
obvyklých vzorců
Poslední dobou
vystupuju z komfortní
zóny
a když překonám
tu nelibost
v onu velmi
přítomnou chvíli
cosi je jinak
Vítám to
neboť to předtím
mě ubíjelo
a je na čase
si přiznat
že se mi líbí
úspěch a vítězství
a konkrétní odvážný
čin
bývá nejúčinnější
SLOVA NÁDECHU
Rozbíhají se
po papíře
a co chvíli
se zastaví
získají směr
a pokusí se
pojmenovat
jakési neurčité
pocity radosti
docela bezdůvodné
svěží a vzletné
proudící
z ticha
kdesi hluboko
pod vlnami
svých vlastních
bratrů a sester
Tryskají
z propojení
duše a věčnosti
v prostoru
nádechu
a výdechu:
mocného doteku
přítomnosti
který jsme schopni
vnímat
teprve když si jej
uvědomíme
Je to přátelské
pohlazení
a dějí se v něm
samé příjemné
věci
díky kterým
vidíme
že veškerá naše
dramata
jsou jen iluzí
v níž chceme
věřit
Najít však odvahu
změnit očekávání
dovolit si vystoupit
ze všech rolí
minulých návyků
a přijmout
všeprostupující
lásku
života
k žití samému
je klíčem
ke svobodě
která mění
priority
i všechno ostatní
|
