na další stranu
Tomáš Matys
NĚMÁ ZIMA
Valentýnského února dva tisíce patnáct
navlékl jsem si letní šat:
Ne snad
že jsem jedinec otužilý
Ne snad
že by mráz nepohltil vše barevné
Ne snad
že bych zimu nemiloval
Ne snad - - Že snad …
Ale jako subjektivní protest
vůči zimní liknavosti
jelikož rok od roku zdá se zima býti:
Méně a méně
zimní
Méně a méně
bílá
Méně a méně
uhrančivá
Méně a méně - - Méně …
Marně hledám sněhové vločky…
(Stejně jako vylámané zuby zrezivělé pily
visící na železné skobě v truhlářské dílně
obklopena těly obnažených dam)
Zmizely…
Stejně jako mizí lidé
v nikotinovém oparu idylické pohody
Stejně jako mizí láska
pozřená chřtánem manželských let
Stejně jako mizí z map
opuštěné ostrovy
Stejně jako mizí - - Stejně …
Prosím němá Zimo
nenech nás již déle čekat
a přinuť opět každého obléci si
šat hřejivý
DÁVNÉ ČASY
Kdysi dávno v dávných dobách
hrdinové za pravdu umírali
Kam dnes zmizeli? Kam se ptám…
U piva jsme rozjímali
|
