|
na další stranu
Mirek Pijáček
TACÍ MILÍ CHALANI, TÍ COLNICI
Drabble povídky u nás nejsou moc známy a málokdo je píše. Dovoluji si proto několik předložit. Jednu dokonce česko-slovenskou. Jazykáře prosím, ať mne nekamenují.
Ještě dvě zatáčky a zbohom Slovensko, vítej Česko! Najednou zelené reflexní vesty, červený terčík. Policajti? Ne, celníci.
„Zdravím vás, pánové! Potřebujete něco? Mohu s něčím posloužit?“ halekám a vystupuji z auta.
„Môžete nám ukázať batožinový priestor?“ rozpačitě pronese jeden z celníků.
„Zmilovanie, páni, zmilovanie!“ hořekuji.
„Prečo? Čo sa porobilo?“ nechápe celník.
„Mám tam päť Afgáncov a troch Sýrčanov! Viete, prizárobok k dôchodku. “
Druhý celník se rozesmál.
„Odkial idete?“
„Z kúpeľov. Z Rájeckých.“
„Dobre bolo?“
„Dobre bolo, veru dobre.“
„Tak choďte, pán vodič!“
„Dovi páni, dovi,“ halekám z odjíždějícího auta.
„Tací milí chalani, tí colnici,“ oddechnu si na moravské straně.
MALÁ, DLOUHOVLASÁ, TROŠKU PRDELATÁ
Sedí u stolu a pozoruje zakouřený, spoře osvětlený sál. Madisoni rozbalili poslední hit a všichni se bláznivě svíjejí, poskakují, šejčí. Znechuceně usrkuje flaškovou jarošovskou desítku. Vytáhne tvrdou spartu, ale sirky došly.
„Malá, nemáš sirky,“ osloví osamocenou, malou, dlouhovlasou, trošku prdelatou holku od vedlejšího stolu.
„Já nekouřím,“ špitne a lehce zrudne.
Pomyslí si něco nepěkného, dál usrkuje zteplalou břečku.
„Tady máš ty sirky, sehnala jsem ti je,“ zaslechne najednou.
Prudce se otočí a holka od vedlejšího stolu mu rozpačitě podává krabičku sirek.
Tak ji sbalil.
Nedávno tomu bylo dvaačtyřicet roků, co si s tou malou, dlouhovlasou, lehce prdelatou holkou řekli ano.
ČERNÝ PASAŽÉR
Udýchaný, bez jízdenky, v kapse ani floka, naskakuje do rozjíždějícího se posledního vlaku. Průvodčí nikde. V příští stanici přestoupí. Další zastávka, stále bez průvodčího. Pohoda, zatím to vychází. Najednou tenký zpěvavý hlásek:
„S dovolením jízdenky …“
Polilo jej horko.
„Nemám.“
„Odkud jedete?“
„Z Vések,“ zalže. Ví, že v noci je tam zavřeno.“
„Já vás neviděla nastupovat.“
„Já dobíhal z druhé strany.“
„Kam cestujete?“
„Do Nové Vsi.“
Průvodčí mávne rukou a odchází. V Nové Vsi vystoupí a vzápětí naskočí do rozjíždějícího se vlaku. V Ostrohu jej průvodčí předá výpravčímu, kterému uteče.
Rok s rokem se sešel a sám obléká železničářskou uniformu.
ALFA I OMEGA, ZAČÁTEK A KONEC
Mladá, dlouhovlasá, menší postavy. Novoučká uniforma, výložky zatím bez hodnosti. Kvalifikační zkouška z přepravy.
„Tak, soudružko, spočítejte mi cenu jízdenky osobním vlakem z Hrobu do Pekla.“
„Z hrobu do pekla?“ zaraženě opakuje otázku žena. „Tam přece vlaky nejezdí, soudruhu školní.“
„Když nejezdí, tak nejezdí,“ opáčí nasupeně zkoušející. „Ale vy jedete! Od zkoušky!“
Ženě vyhrknou slzy. Tolik se učila a on ji vyrazí hned na začátku.
„Další termín je za týden,“ zaslechne školního, když plačíc zavírá dveře.
Uplynulo třicet let. Starší žena v modrém stejnokroji, se slzami v očích, naposledy odchází od svého posledního vlaku, naposledy odevzdává POPa , naposledy odevzdává tržbu.
UKOLEJNĚNÍ
Poslední technická zkouška a budu mechanizátorem.
„Vysvětlete mi, soudruhu, co je ukolejnění,“ klade otázku zkoušející inženýr služby 13. Zvláštní chlapík. Dlouhý, hubený, neurčitého věku, v přestárlém tvídovém sáčku a v sešmajdaných perkách.
‘Ukolejnění?’ uvažuji rychle. ‘To je něco z elektrifikace, o tom nemám ani páru.‘
„U nás špagáty, tedy trolej, ještě nemáme, soudruhu inženýre.“
Ten s úsměvem kývne hlavou a klade další otázku.
O pět roků později. Elektrifikace trati je hotova. Dávno nejsem mechanizátor, ale dělmistr a znovu zkoušky. Kolikáté už! Opět zkouší přestárlé tvídové sáčko.
„Už tam špagáty máte. Tak mi vysvětlete, co je ukolejnění,“ směje se tvídové sáčko.
SESTŘIČKY
Sestřičky, do školy ještě nechodící,
na chodníku do vlasů vjely si.
A jak se mydlí, tak se mydlí.
Kolemjdoucí velký kluk,
do druhé třídy už chodící,
rytířsky té mladší pomůže.
Jenže ouha!
Co mu po tom, že se bijí!
Rozvášněné dívenky
okamžitě spojí se.
Vetřelci vlasy škubou,
pěstičkami do něj buší.
Malý d’Artagnan s brekem domů utíká.
„Vaše děvčice našeho Jurku zbily,“
klukova nasupená matka
na tatíka obou dívek ječí.
„A moc jej zbily?“
„Tuze moc.
Za vlasy vykudlily,
oči málem vyškrábaly,“ soptí mamina.
„Dobře mu tak!
Co za kluka,
když jej mladší holky zbijí.“
… pokračování za třicet let.
… PO TŘICETI LETECH
„Tak naše malá dostala třídní důtku,“ oznamuje mamina dědovi.
„Za co?“
„Ále, zmydlila jednoho kluka.“
Děda se usmál, na starou příhodu si vzpomněl.
„Strkal do ní ukazovátkem. Ona se ohradila, ať toho nechá.“
„Nechal?“
„Nenechal, navíc ji silně píchnul do zadku. Tak mu ukazovátko vytrhla z ruky a vzala jej pěkně přes záda. Má dvaceticentimetrové jelito.“
„Za to důtku? Ten kluk ji měl dostat.“
„Oba ji dostali, aby si nic nevyčítali.“
Děda souhlasně přikyvuje. ‚Ta jabka opravdu nepadají daleko od stromu,‘ bleskne mu hlavou rázem.
„Proti tomu těžko něco namítat. Kluk si aspoň zapamatuje, že také ukazovátko dva konce má.“
POLICAJTI
Zaspal jsem, vlak nestihnu, musím autem. Cesta v pohodě. Vjíždím do města a červený terčík.
„Dobrý den, pane řidiči, vypněte motor. Vystupte si a předložte doklady.“
„Dobrý den, pánové. Co se děje?“
Žádná odpověď, pouze ruka natažená pro doklady.
„Pil jste něco?“
„Ano.“
„Kolik?“
„Půl litru.“
„Proboha, čeho?“
„Čaje.“
„Co v něm?“
„Sirup.“
„To vám máme věřit?“
„Nemusíte, ale já si to nemohu dovolit. Študáčkové by to na mně poznali.“
„Vy jste učitel? Kde učíte?“
Odpovídám, oni se na sebe podívají a propukají v smích.
„Tam jsme kdysi maturovali. Zde jsou doklady a šťastnou cestu.“
Popřál jsem jim hezký den.
UBOŽÁK, JENŽ DĚCKU RADOST NIČÍ
Drabble veršovánka, ve stádiu vysoké, dejme tomu naštvanosti, napsaná.
Stařičká kytara, pádlíčko.
Děda nové struny dodá, naladí,
do strun hrábne, akord zazní.
Kupodivu, světe zboř se,
zvuk to drží.
„Tys můj nejmilejší děda!“
vnučka radostí křičí.
„Jen aby ti to vydrželo!“
tatínek mentorsky ji zpraží.
„Do všeho jsi hr, u ničeho nevydržíš!
Na flétničku chtělas hráti,
ale už se neučíš!“
„Moje vina však to není,“
malá tatíkovi odporuje.
„Přestěhovali jsme se, do hudebky daleko,
jakpak se mám dále učit?“
„Takhle se mnou nemluv,
drzá se mi zdáš!“
Malá pláče, děda zlostí pěsti svírá.
Mladí odjeli,
nepěkné slovo děda poví.
„Uklidni se,“ babička jej tiší.
„Ubožák, jenž děcku radost ničí.“
KOSOČTVEREC
Matikářka vysvětluje nevidomému studentu podstatu kosočtverce. Vede mu při kreslení ruku a stále nic. To snad není možné! Vše pochopil, kružnici, čtverec, dokonce i elipsu! Jenom ten kosočtverec jako zakletý. V zoufalství spásná myšlenka.
„Jardo, možná tě hoši učili kreslit neslušné obrázky, které někdy malují po záchodech.“
Nevidomý rozpačitě přikyvuje.
„Tak mi ten obrázek nakresli!“
Jarda kreslí a učitelka si oddechne. Těsně před dokončením ho zarazí:
„Tu čárku uprostřed už nedělej!“
Pochopil a ona ho chválí. Chlapec na ni najednou upře vyhaslé oči.
„Jakou barvu máte ráda?“
„Modrou, proč se ptáš?“
„Já vám to nakreslím na dveře. Z vděčnosti. Můžu?“
|
