Mirek Pijáček

ŠAHALS ANEB RESUSCITACE PANÍ UČITELKY

Lehce erotická humoreska, při lahvince frankovečky o silvestrovské noci rozepsaná a na Nový rok odpoledne při pohárku voňavého tramínku dokončená, milým kolegům a ještě milejším studentům věnovaná.
***
V šatně bylo rušno. Ivánek, synáček okresního partajního tajemníka vytáhl z aktovky výtisk Playboye, který doma čmajzl tatíkovi. Když po nástupu Dubčeka proreformní soudruzi místo do Sojůzu začali jezdit do Jugošky a také na západ, Ivánek se vždycky netrpělivě těšíval na tatíkův návrat. Ne pro dárky, které se nedaly sehnat ani v Tuzexu, ale pro to, co soudruh tajemník doma nikdy neukazoval a co zamykal do psacího stolu. Na časopisy plné nahotinek. Tentokrát už to Ivánek nevydržel, a jednoho Playboye, jak jinak, než bez tatíkova vědomí, si vypůjčil. Jako synáček partajního funkcionáře mnoho kamarádů neměl, ale dnes mohl být spokojený. Kočky z Playboye mu na dost dlouhou dobu zvednou reputaci nejen ve třídě, ale na celé esvévéšce, nebo jak se po novu začalo říkat, na gymplu.
„Ukaž, vole, ty máš Plajboje? Kdes to sebral?“ Ivánek byl v sedmém nebi. Takovým středem pozornosti už dávno nebyl. Playboy šel z ruky do ruky a šestnáctiletí kluci v červených trenýrkách a bílých tričkách, obdivující obnažené děvy, docela zapomněli, že už dávno měli stát u běžecké dráhy stadionu a očekávat příchod tělocvikáře.
„Kucí, kucííí, tak co je to tady? To vás mám poprosit, abyste nastoupili? Tak nástup! Okamžitě nástup! Á poklusééém!“
Kluci ztuhli, ale v zápětí opustili šatnu, i když se jim nechtělo, a navíc, někteří při pomyšlení na obrázky obnažených koček cítili zvláštní šimrání v podbříšku. Přesto během několika sekund stáli vyrovnaní v řadě a sledovali, jak zvolna přicházel tělocvikář. Vysoký, vychrtlý, s křivýma nohama, které při chůzi a obzvláště při běhu vytvářeli zvláštní, těžko popsatelné vlnící se křivky. Bývalý důstojník Rudé armády, od zvolení Svobody prezidentem byl „svobodovec“. Říkalo se mu Bakula, nebo také Ba-ba-bakula, protože když byl rozčilený a začal rychle hovořit, tak se zajíkal.
„Ták, kucí, kucííí, co si dáme?“
„Košačku, košačku!“ ozvalo se z řady.
Bakula ztuhl. „Kdo to ř-ř-řekl? Který b-b-blbec to by-by-byl? Jak si můžeme dát ko-ko-košačku, když tu nejsou ko-ko-koše? Tak k-k-kdo to by-by-byl? Okamžitě ať vystoupí z ř-ř-řady!“ Bakulu ta dvě nevinná, v legraci vyřčená slůvka rozběsnila do nepříčetnosti. Z řady vystoupil Frantík.
„Á, tos by-by-byl ty? Odkud jsi, že jsi tak b-b-blbý? To nevíš, že ko-ko-košačku nemůžeme hrát, když tu nejsou ko-ko-koše? Tak odkud jsi, b-b-blbe?“
„Nó, tady, odsud,“ se skloněnou hlavou zamumlal Frantík.
„Có, tady o-o-odsud? Takový b-b-blb a on si je místní? Seber se a b-b-běž dom, a řekni m-m-mamě, že její syn je b-b-blb!“
Frantík tam dál stál se skloněnou hlavou a nehýbal se.
„Tak ty n-n-nejdeš? Probo-bo-boha, takový b-b-blb a on si je ta-ta-tady o-o-odsud!“ Bakula nevěřícně kroutil hlavou. Najednou se uklidnil, rozhlédl se po zkoprněných klucích a zařval: „Poklusééém klus a za mnou!“ Na ten povel se rozběhl a kluci se pustili za ním. Bakula s nimi udělal kolečko po dráze a potom si to vyrazil na stráně za stadionem. Tam je honil po svazích a několikrát s nimi vyběhl i pověstné schody, vedoucí po úbočí nahoru a po kterých téměř nikdo nechodil, protože návrší bylo neobydleno. Když jim dal chvilku vydechnout, vyplnil pauzu žabáky, kačáky a klikami, které samozřejmě dělal s nimi. Bakula byl k neutahání. Zato kluci po návratu na stadion mleli z posledního. Ve sprchách bylo jako o pohřbu, dokonce ani o kypré kočky z Playboye nebyl zájem. „To tě bude mrzet, Fero! Tak toho kreténa nakrknout! To sis to té huby měl raději nasrat,“ ozývalo se kolem na Frantíkovu adresu.
„Tak už se, kluci, nezlobte. Já to nemohl tušit,“ špital Frantík a čekal, ze které strany dostane nějakou mezi žebra.
Najednou zazářil: „Kluci, písemka z ruštiny nebude!“
„Jak to víš? Marcelka nám ji slibuje už dlouho. Myslíš, že ji ukecáš?“
Marcelka byla ruštinářka, Mladičká, hezká, kyprá, první rok po pajdáku, věkově velmi blízká těm, které učila. Protože proreformně laděný ředitel začal experimentovat s oddělenými dívčími a chlapeckými třídami, byla celá třída pouze klučičí. Z absolutního nedostatku holek kluci Marcelku brali jako starší kámošku, a nedali na ni dopustit. A Marcelka se k nim podle toho chovala.
„O to se nestarejte, já to zařídím.“, sebevědomě prohlásil sprchující se Frantík.
***
Místo oběda se Frantík potloukal kolem školníkova bytu. Už to chtěl vzdát, když uviděl, jak školníkův krásný, černý kocour leží na střeše kůlny a vyhřívá se na sluníčku. „Nááá, čičiči,“ lákal kocoura. Kocour, který Frantíka poznal, protože ten mu občas dal něco dobrého, líně se protáhl, dlouze mňoukl a seskočil na zem, aby se pomalu a důstojně přišoural k Frantíkovi. To proto, aby si ten člověk nemyslel, že přiběhne na každé zavolání jako nějaké hloupé kotě. Frantík k němu natahoval ruku, jako by mu něco podával a stále kocoura pobízel tichým, vtíravým čičiči, až se mu kocour začal otírat o nohy a přitom spokojeně vrněl a pokukoval po blížící se Frantíkově ruce v očekávání, že zase dostane něco dobrého na zub. Jenže Frantík vypaseného požitkářského a důvěřivého kocoura rychlým pohybem uchopil a v mžiku jej nacpal do prázdné aktovky. Měl štěstí, nikdo jej neviděl.
Frantík se vplížil do prázdné třídy a zamířil si to rovnou k učitelskému stolu, na kterém ležela třídní kniha. Otevřel spodní zásuvku a třídnici do ní vložil. Potom z aktovky vytáhl vzpouzejícího se kocoura a nacpal jej do stejné zásuvky, kterou pak zavřel a rychle odešel. Opět ho nikdo neviděl.
***
Do třídy přišel těsně před zvoněním a kluci se na něj hned sesypali. „Tak co bude s tou písemkou?“ Marcelka po nich u oběda šibalsky pokukovala, určitě na tu písemku nezapomněla. V tom zazvonilo a se zvoněním vešla do třídy Marcelka. Černá minisukně, která byla snad ještě kratší, než jejich červené trenýrky, které mívali v tělocviku. K tomu bílá nylonová blůzka, pod kterou se vlnila kyprá, nadýchaná ňadra. Kluci na ni mohli oči nechat.
„Dobrý den, hoši.“
„Dobrý den, paní učitelko“, odpověděli sborově chlapci. Jak krásně to znělo, když místo donedávna povinného oslovení soudružko učitelko, které se zkracovalo do dvouslabičné zkomoleniny „soužko“, mohli pozdravit slovy „paní učitelko“.
„Posaďte se.“
Marcelka se rovněž posadila a podvědomě sáhla po třídní knize, ale ta na svém místě nebyla. Zbožňovaná ruštinářka malinko znejistěla a s nejistým pohledem se obrátila na třídu: „Nevíte, kde je třídní kniha?“
Ticho. Nikdo, kromě Frantíka, neměl o třídnici ani potuchy.
„No tak, kluci, neblbněte. Tak kam jste ji schovali?“ Marcelce docházela trpělivost. „Mne už to přestává bavit,“ řekla zvýšeným hlasem, a bylo na ní vidět, že začíná mít vztek. „Pokud si myslíte, že se ta písemka dnes psát nebude, tak to jste na omylu. Jen se připravujete o čas. Mně je to jedno. Zadání vám rozdám, až zapíši hodinu. Byť by to bylo třeba pět minut před přestávkou.“
Kluci začínali být nevrlí. Rozházet si to s Marcelkou bylo akorát tak na draka. Většina pohledů se upírala na Frantíka. Ten jenom sklonil hlavu a mlčel.
„Ptám se naposledy: Kde je třídní kniha? … Mlčíte, dobrá. Kdo má službu? Služba ji do konce hodiny sežene a v čase, který jim zbude, napíše si písemku také. A vy ostatní si vytáhněte papíry.“
Dva mládenci mající službu se sklopenými hlavami vystoupili z lavic. Frantík už to nevydržel a tichounce špitnul:
„Není v šuplíku?“
„To hned uvidíme,“ opáčila Marcelka. „A vy dva se posaďte. Nebudu na vás taková, jak jste vy na mě,“ a s těmi slovy otevřela horní zásuvku. Byla prázdná. Prostřední rovněž. V okamžiku, když počala otevírat spodní, Frantík už to nevydržel a vykřikl:
„Nééé, to nesmí…!“
Hlas se mu zlomil. Pozdě! S příšerným zamňoukáním něco velikého a černého vyrazilo z otevřeného šuplíku přímo proti Marcelce. Ta hrozivě zaječela, prudce se vztyčila a odskočila od stolu. Hlavou narazila na stěnu a pomalu, nyní už docela potichu, se sesula na zem. Osvobozený kocour totiž jako prakem vymrštěný vyrazil proti Marcelce, těsně minul její hlavu, prudce se odrazil od stěny rovnou do otevřeného okna. Aniž se dotkl rámu, proletěl jím ven a z druhého patra dopadl na dlažbu školního dvora. Opět příšerně zavřískl, a zmizel. Jak kluci později zjistili, domů se značně vyhladovělý a stále vystrašený vrátil až po čtyřech dnech.
Třída ztuhla.
„To je tvoje práce, že?“
„Ty seš ale vůl!“
Ze všech stran se ozývaly nadávky a výčitky na Frantíkovu adresu.
„Já vím, kluci. Dejte mi třeba i pár facek. Ale napřed mi pomozte s Marcelkou.“
Společně vytáhli zkroucenou Marcelku zpoza stolu a nechali ji ležet před tabulí. Co s ní? Frantík začal rozepínat knoflíčky Marcelčiny blůzky.
„Co blbneš?
„Snad ji musím uvolnit oděv, ne? Aby mohla lépe dýchat,“ odpověděl Frantík, který si vzpomněl na nudné přednášky první pomoci a rozepnul poslední knoflíček. Blůzka obepínající bujné Marcelčino poprsí se rozevřela a očím kluků se zjevil osmý div světa, který sice tušili a který si mnohokrát v bujné fantazii představovali, ale který nedoufali někdy spatřit. Půlkošíčky, dráty vyztužené, krajkové podprsenky silně zvýrazňovaly to, co před jejich očima mělo zůstat utajeno.
„Do prdele, ta je má!“
„Ty čubky z Plajboje se můžou schovat!“
„Jasňačka, na Marcelku nemají.“
„Sakra, kluci, já to snad nevydržím …“
„Držte huby, volové!“ okřikl je Frantík, který byl stejně rozrušený jako ostatní. „Raději mi podejte něco mokrého. Namočte třeba houbu nebo hadr, musíme ji vzkřísit.“
Než to dořekl, někdo mu podal namočenou houbu. Frantík začal pomalu Marcelce omývat tvář, která se rychle měnila k nepoznání. Houba, plná křídy a také inkoustu, jak si do ní někteří kluci otírali pera, vydávala svůj obsah. Frantík však ničeho nedbal, vždyť se umyje, jen aby se probrala. Najednou si uvědomil, že pláče. „Bože! Ty víš, že jsem toto nechtěl. Odpusť mi, prosím, odpusť!“ Když se Marcelka stále nehýbala, rozšířil okruh omývání i na krk a poprsí. Dvěma pohyby setřel rozdíl mezi Marcelčinými ňadry a podprsenkou, poněvadž obojí dostalo stejnou barvu.
„Zkus nepřímou masáž srdce!“
„A umělé dýchání z úst do úst.“
Rady zděšených kluků se řinuly ze všech stran.
„To já, kluci, nemůžu.“
Frantík se odsunul stranou a dva chlapci se okamžitě naprosto neumětelsky pokoušeli o nepřímou masáž srdce, když každý z nich začal stlačovat jeden z pahorků Marcelčiny hrudi.
„Co blbnete, volové, to se dělá úplně jinak, uhněte,“ ozval se další a odstrčil jednoho z neschopných záchranářů. Otevřenou dlaní několikrát stlačil Marcelce hrudní kost. Bylo vidět, že se vyzná.
„Teď jí někdo dejte umělé dýchání z úst do úst!“
Nad Marcelčinou, modro-šedo-bíle mourovatou tváří se srazilo hned několik klučičích hlav. Jednomu se podařilo přitisknout svá ústa na Marcelčiny rty. V tom zděšeně vyskočil a vzápětí se ozvalo příšerné zaječení. Marcelka, která se probrala v okamžiku, kdy se jí mělo dostat nezištné pomoci z úst do úst, se opět příšerně vylekala. Tentokrát, na rozdíl od skákajícího kocoura, se nad ní skláněla spousta vyjevených obličejů, které vzápětí zmizely.
Nebohé Marcelce chvilku trvalo, než si uvědomila, že leží na zemi před tabulí a že na ní zírají skoro tři desítky párů klučičích očí, tentokrát už spořádaně usedlých v lavicích. Nadzvedla hlavu a pomalu se začala prohlížet. Jak to, že blůzku má zcela rozhalenou? A nádherná německá podprsenka je dobrá tak do popelnice. Marcelka, vyplašeně dychotajíc, se pomalu zvedla. Místo, aby si zapnula blůzku, zkřížila ruce přes prsa a udělala dva kroky ke dveřím. Pak se zarazila a zůstala stát. Opět zaječela, rozhodila ruce a vrhla se ke dveřím. Uvolněná blůzka jí sklouzla na zem. S neutuchajícím jekotem, jen v podprsence a s roztaženýma rukama Marcelka pádila k ředitelně.
Ve třídě nastalo dusné ticho. Každý seděl bez hnutí v lavici, nikdo nešel zavřít dveře, nikdo nezvedl na podlaze ležící Marcelčinu nylonovou blůzku, která už nebyla zářivě bílá.
Asi po deseti minutách se na chodbě ozvaly těžké kroky doprovázené cupitáním dámských lodiček. Do třídy vstoupil ředitel, za ním ostýchavě vklouzla Marcelka, mající přes ramena ředitelovo sako, které si nezapnula, a zkříženýma rukama se snažila ukrýt svůj osmý div světa před zraky nepovolanými. Kluci nehlučně povstali a stáli před ředitelem a Marcelkou v pozoru. Ředitel je nechal stát. Dlouze a dlouze si je prohlížel a nic neříkal. Pouze Marcelku dovedl k učitelskému stolu, za který jí posadil, když si předtím konečně zapnula knoflíky na saku. Z očí jí tekly slzy, na stojící třídu se ani nepodívala. Kluci stáli a stáli a ředitel si je mlčky, jednoho po druhém prohlížel. Poprvé, podruhé, podesáté. Když už to trvalo asi čtvrt hodiny a ve třídě se napětí pomalu dalo krájet, Frantík vystoupil z lavice a šel ke stolu. Ředitel stále nic neříkal, jen Frantíkovi ustoupil z cesty a nechal ho dojít k Marcelce.
„Paní učitelko, to všechno je moje vina.“
A začal pomalu vyprávět, jak klukům slíbil, že zařídí, aby nepsali písemku z ruštiny, jak to všechno nastražil a jak se to zvrtlo.
„Moc prosím, paní učitelko, abyste mi odpustila. A přijmu jakýkoliv trest. Jestli chcete, můžete mi na místě nařezat.“ S těmito slovy rozepnul široký kožený řemen s velkou mosaznou přezkou, který měl na Strauss-Lewiskách z Tuzexu a položil jej na stůl před Marcelku. Ta se na Frantíka vyplašeně dívala a stále nebyla schopná jediného slova. Ve třídě se husté, tíživé ticho změnilo na napjaté očekávání. Asi po půl minutě ředitel procedil mezi zuby: "Kdybych mohl, tak ti tu prdel rozsekám na maděru," načež se obrátil ke třídě a svým obvyklým zvučným hlasem pronesl:
"Hlavního pachatele tedy máme. O jeho vině bude jednat pedagogická rada. Co se týká toho dalšího, vyřídíme to zde a hned. Kdo osahával paní učitelku?"
Když se nikdo neozval, obrátil se k Frantíkovi: „U tebe začnu, stejně jsi to začal.“ Než se Frantík nadál, zaznělo dvojí plesk, plesk. Frantík ji koupil z každé strany jednu a to takovou, že mu hlava málem uletěla. „Běž na místo!“
„Děkuji, pane řediteli a vy mi odpusťte, paní učitelko,“ řekl Frantík a přitom se divil, co ho to napadlo.
„No, tak další osahávači, nezdržujte to. Vezmeme to pěkně po řadě. A hejbněte kostrou, pánové!“
Kluci neochotně, ale poslušně, jeden po druhém přistupovali k řediteli k vykonání exekuce.
„Šahals?“
„Ano, prosím.“
Plesk.
„Děkuji a promiňte.“
Kluci, na rozdíl od Frantíka, který byl původcem všeho, koupili vždy jenom jednu. Nikdo však nevěděl, z které strany přiletí, protože ředitel je vypleskoval obouruč. Potom, po výchovné nadílce, inspirovaní Frantíkem, poděkovali řediteli a vyslovili omluvu Marcelce. Ta tiše seděla a nevěřícně sledovala výchovu žactva osvědčenou starodávnou a doposud ničím překonanou metodou. Řediteli se sice nepozdávalo, že by všichni byli účastni osahávání Marcelky, ale když na otázku „Šahals?“ odpovídali svorně „Ano, prosím,“ tak jim vyhověl. Ti, kteří předtím pouze přihlíželi, záviděli těm šťastným, kteří si na Marcelku doopravdy šáhli. Jedna po čuni se přece vydrží a pak ať se někdo opováží tvrdit, že si nešáhli! Nakonec se pod ředitelskýma rukama vystřídali všichni, až na Ivánka, který zůstal v lavici v domnění, že si jej ředitel nevšimne. Navíc, on doopravdy nešahal!
„Tak jak dlouho budu na tebe čekat,“ křikl ředitel na Ivánka. Ten se neochotně zvedl a pomalu předstoupil před ředitele.
„No, konečně! Milostpán se uráčil přijít! Šahals?“
„Ne, prosím.“
Za zkormoucenou Ivánkovou odpovědí následovalo dvojí plesknutí. Řediteli bylo jasné, že tajemnický synáček se ničeho nedopustil, stejně jako mu bylo jasné, že mnozí kluci si pro facku přišli z frajeřiny. Ale když všichni společně drželi basu, tak proč ne tento mazánek?
„Nelži! Všichni šahali a jenom ty ne? To ti mám věřit? Tak co, šahals?“
„Ne, prosím.“
Plesk, plesk. Ivánkovi vyhrkly z očí slzy. Dost to sice bolelo, ale pomyšlení, že se mu nevěří, bylo daleko horší. Ředitel se na něj podíval a pocítil k němu odpor.
„Naposledy se ptám: Šahals? A chci slyšet pravdu, nebo pak to bude horší!“
„Ano, prosím,“ odpověděl nešťastný Ivánek, který konečně pochopil, že ředitel jinou odpověď nechce slyšet.
„Tak vidíš, že to šlo. Ty předcházející byly za lhaní. Teď dostaneš co ostatní. Aby sis nestěžoval.“ A než se Ivánek vzpamatoval, zaznělo ještě jedno plesknutí.
***
Na pedagogické radě měla hlavní slovo Marcelka. Nic nenechala náhodě, ke každému názoru se vyjadřovala, přesvědčovala, prosila, aby nakonec dosáhla svého a Frantík, kterému hrozila dvojka z chování, vyvázl jen s ředitelskou důtkou. Marcelka totiž, ledva se trochu vzpamatovala z prožitého leknutí, všechno klukům a hlavně Frantíkovi odpustila. Něco tak blbého a zároveň tak krásného by jí nikdy nenapadlo. „Ti kluci jsou zlatí,“ prohlásila na pedagogické radě a popudila si tím některé starší kolegy. Nevadí, jenom německé podprsenky a také nylonové blůzky bylo škoda. Ále, co na tom záleží, když život je tak krásný! Kluci byli také frajeři a na Marcelku se složili. Když potom Ivánkův tatík jel zase za italskými soudruhy, přivezl pro Marcelku dvě sady luxusního dámského prádla a k tomu dvě nylonové blůzky. Prý pro případ, že by kluci Marcelku zase někdy resuscitovali.
Pouze školníkův kocour na nedobrovolnou společnost s třídnicí v zásuvce stolu a stejně tak na nedobrovolný skok z druhého patra dle všeho nezapomněl. Študákům se obloukem vyhýbal a už nikdy se nenechal nalákat na nižádné pamlsky, neřku-li na pouhé čičiči.

Ostatní tvorba Mirka Pijáčka publikovaná v Divokém víně:
DV 87/2017: František
DV 85/2016: Pohádka o novém panu řediteli
DV 84/2016: Maminka strašně plakala a náš mistr též
DV 83/2016: Slunéčko a tma
DV 82/2016: Tací milí chalani, ti colnici a další
DV 81/2016: Ve dveřích se objevil...
DV 80/2015: Krásná paní Gábi a prasata (bratříček) - Druhá část
DV 76/2015: Dobré ráno, soudruhu náčelníku
DV 75/2015: Dobrý den, pane rektore
DV 73/2014: Dobrý den, paní inspektorko
DV 71/2014: Ani všechny drogy světa
DV 66/2013: Velký pátek vojína Nováka
DV 64/2013: Není radno bývat ve sprše sám (bratříček)
DV 63/2013: Škaredá středa četaře Nováka (bratříček)
DV 62/2012: Růže pro učitelku a další
DV 59/2012: Peťánku, já jsem asi v tom a další
DV 57/2012: Štědrý den a zrození bratříčka
DV 55/2011: Soudružko učitelko, vy jste kráva
DV 53/2011: Velkopáteční mystérium a další
DV 52/2011: Slepička