| na další stranu Petr Cincibuch
	  ***
Stojím na plošině cukajícího se vlaku.Za okny letí tvé vlasy, tvá prsa a nápisy zastávek,
 kde se nestaví.
 Na výhybkách se mi podlamují kolena.
 "Kam vlastně jedete, pane?"
 "To nevím, ale vím s kým."
 STŘÍBRNÝ DÉŠŤ
Prší  Mé polibky prší
 Propadají rozkvetlými třešněmi
 k tvým kotníkům
 na kterých chybí řetízek
 Propadají tmou do poháru co nemá dno
 do očí obrácených v sloup
 Prší stříbrný déšť
 Do Cohenových not
 
 Prší  Tvé polibky prší
 ZLATÝ DÉŠŤ
Kočár drkotá předjařím po žulových kostkách.Je zima, dnes ještě vítr honí loňské listí, Ulrika voní.
 Na slonovinové kouli hole se potí dlaň.
 - Potí se Vám ruce…
 - To jsou jen slzy krutého času, ta jeho bezzubá lítost, Ulriko…
 
 Vznešená hudba je slyšet v opuštěném amfiteatru ticha.
 Jakýsi Gottstein, vládce skal, kamenů a podsvětí v oblouku řeky vystrčil zobák.
 Má hlava něžně otlučená o mramorované patníky
 se kutálí z kopce.
 
 - Zač je toho Loket, Lásko?
 - Zkus hádat, básníku.
 |