na další stranu
Petr Cincibuch
Zdeněk Bouše
ZDENĚK BOUŠE
19. února 1997 porazilo na dálnici D1 v úseku za Říčany nákladní auto sedmdesátiletého muže, kterého na místě usmrtilo. Oběť nehody měla u sebe doklady znějící na jméno Zdeněk Bouše. Hrabal zemřel 3. února téhož roku.
Když jsem v roce 1964 objevil na stolku pražské Violy úzký sešitek básniček s názvem Divoké víno a zjistil, že jde o dílka mladých autorů z libeňského gymnázia, okamžitě jsem se spojil s vydavatelem Ludvíkem Hessem, Mélou Machálkem a dalšími, a vetřel se do samozvané redakce. Chyběl tam někdo, kdo by básničky trochu srovnal a postaral se o jejich tisk: Stal jsem se grafickým úpravcem Divokého vína. Dostupný způsob tisku byl tehdy zázračný stroj Romayor, který vše, co se napsalo na tak zvané kovolisty, přenesl na papír. To psaní na kovolisty uměla zase jiná mašina, psací stroj s názvem Varityper. A ten měli v Nakladatelství politické literatury, a obsluhovat ho směl jejich grafik se stejným jménem, jaké měl muž, jehož život ukončil náklaďák o třicet let později.
Zdeněk Bouše byl mírný a vlídný muž, který o nedělích trpělivě v mé přítomnosti vyťukával za mírný obolus veršíky mladých básníků na státním rozmnožovacím zařízení, čímž překračoval mnohá podniková přikázání, nedopouštěl-li se činnosti trestné. Chodil v šatech s kravatou a staral se o početnou rodinu v Praze Vršovicích. Divoké víno rostlo do slávy, a tak jsme brzy změnili primitivní psaní přímo na kovolisty za techniku složitější reprodukce a služeb grafika Bouše už nebylo třeba.
Po roce 68 jsem ho však potkával v různých hospodách. Jeho image se velmi změnil. Šaty vyměnil za seprané tričko, jeho plnovous dorostl do velikosti toho, co nosil Rumcajs, přes rameno nosil khaki tašku od vojenské masky a jestli se nemýlím, také se rozvedl a něco podepsal. Státní nakladatelství už o jeho služby nestálo, přejmenovalo se na Svoboda, a tisklo jinou literaturu. Zdeněk Bouše maloval a patřil k jádru explosionalistické skupiny Vladimíra Boudníka. Tak se dostal jako Boudníkův a Hrabalův přítel do literatury v próze Něžný barbar. Jeho jméno se objevuje i v knížce Kluby poezie.
Na Zdeňka Bouše mám i jinou, silnou, dodnes živou vzpomínku, ale protože mě Ludvík Hess bude na podzim zase nutit napsat něco k 50. výročí Divokého vína, nechám to na pak.
Zdeněk Bouše
JARO NA MÉM HROBĚ
František
Věra
Petr
Už zírá na mě hlína
ze dna
Ten vlevo od cesty
číslo 51
|
