na další stranu
David Horn
SCHOVEJ SI TO NA NIKDY
Tentokrát svýmu vnitřnímu hlasu
pro jednou vyhovím,
a ukončím další z osobních bitev
vítězstvím Pyrrhovým.
Mohl bych skákat, řvát a dělat ramena,
ale moc dobře vím, co „nikdy“ znamená.
A tak přijde čas, kdy kolem dokola
zas budu obcházet jak duševní mrtvola.
Věci se nemají a nemohou pokládat za jisté,
nic na tomhle světě nezůstává na místě
a možná proto stali jsme se sobě oponenty
a naše Pangea se rozpadla na kontinenty.
Tak nesnaž se říkat mi,
co měl bych nazvat štěstím,
nezáleží mi na tom teď…
…a nemělo ani předtím.
PROSINCOVÁNÍ
Pořád se smrskává
sloupeček rtuti
a já se cítím
tak trochu bez chuti.
Tak trochu bez barvy
a většího elánu
s pohledem do tmy
už z postele po ránu.
Ale necítím se smutně,
je to jen zdání,
je to jen takový
moje prosincování.
Je to jen taková moje hra
na šneka v ulitě,
a tak se omlouvám za svoje řeči,
jestli jsou mdlý a nudí tě.
V mrazu mý ruce
pak pozvolna ztrácej cit,
tak snad jen ty ruce…
Nechám se překvapit.
Je to divný období,
nejspíš prohraný klání,
je to jen takový
moje prosincování.
VAN GOGH BYL JEDNO UCHO
Vidím chudáka van Gogha, jak si řeže ucho
a zabalený v balíčku ho posílá děvce.
Vidím, jak s ovázanou tváří stojí u plátna,
a do tmavě modré máčí své štětce.
Nechci být jako on.
Nechci malovat ty dozajista skvostný obrazy
hvězdných nocí, svojí tváře ani žádný jiný.
Nechci mít před sebou skleničku tramínu,
máčet v ní štětce a pak v ní topit svoje viny.
Nechci být vaší falešnou modlou a mluvčím,
mějte mě rádi, ale ani jednoho z nás neberte vážně.
Nechci vám dělat přednášky o všem, co umím,
plnit tím váš facebook a ničit svoje básně.
Nechci vám do krku sypat svá čestná slova
a díky nim být v očích veřejnosti borec.
Revoluce sice začíná doma u klávesnice,
ale ve většině případů má tamtéž i svůj konec.
Tak nebuďte zbytečně hloupí a zbytečně chytří už vůbec
a nevěřte mi všechno, to skutečně nežádám.
Pak bych totiž byl van Gogh a vy ty děvky,
kterým místo ucha básně na vrátnici nechávám.
BEZDRÁTOVÉ LOUTKOVÉ DIVADLO
Hra na víc dějství, zvedá se opona,
sílí zvuk kroků a reflektor zhasíná.
Jsem loutka, jsi loutka, jsme tvrdé dřevo,
v loutkovém divadle bez drátů,
za který tahá nás život.
Jsem Bůh, jsem Ďábel, pravice, levice,
jsem betlémské světlo tvé ložnice.
Tak si o mě zapal a dej si ještě práska
jsme loutky bez duše, bez drátů,
za který tahá nás láska.
Rozvláčný dialog je jak voda na oheň,
scénář je povadlý, tak na něj zapomeň.
Čas v první řadě je největším kritikem,
v loutkovém divadle bez drátů,
za který drží nás pod krkem.
Dramata o lidech neztrácej nikdy lesk,
patří nám pódium, čekáme na potlesk.
Jsme loutky, aktéři hry, co se povedla,
v loutkovém divadle bez drátů,
za které táhnou nás do pekla.
BITVA TRPASLÍKA S OBREM
Mé city byly jehličnatý,
možná o tom nevěděla,
její láska měla listí
a na zimu opadala.
K večeru mi jednou řekla:
„Postavme se k tomu čelem,
moc se nám to nepovedlo,
Hollywood už nedobudem.“
Já se za to nestydím,
s ní to nešlo hladce,
i v Tomovi a Jerrym
to nandala myš kočce.
|
