Petr Cincibuch

Zlatý řez (podzimně)

I.

Les polilo pivo.
Pěna stříkla na zrcátka laní.
Otvírané krabice vaty
mátoží po údolí.

Hasí se vápno,
láska se kuklí.

V.

Vysoká vymřela po přeslici.
Listy si odnesly děti
do čítanek.
Jen v lese leze plíseň
po nesbíraných houbách
a u každého stromu ulekaně
onanuje chlapec.

VII.

Konve mléka co přivezl kůň
se složí do rozházených listů.
Je bodláčí ráno,
ženy po kolenou couvají se schodů.
Cítí se rejžák, bělají se stehna.

Děti v hudební škole
rozvírají pulty.

VIII.

Ó andělé močí do lesů,
lítost rozvěšuje po stromech
prezervativy.
Panenská jablíčka
bubnují po schodech silnic.

Ještě pár dnů vydrží
nastavená sukně strání.

(publikováno v Divokém víně 6 / 1968)

´68

Kniha otevřená v třetině
jakoby končila.

Listí, které již spadlo, je z třešní.
Podzim jistojistý v čase
převrací rošt v přezrálé lebedě.
Trpělivý, skromně vítězný úsměv smutku:
bloude.

Kouř z praskajících větví klesá k zápražím,
z přinesených hub na stole spadl slimák.
V koutečku mé duše
opět podzim peče jablka.

Tatáž země, jiný rok...

Papír /to ucho v bolesti/ žloutne napadaným pylem
odnesených květin,
jak veronská píseň zdí.
Sedm dnů jsem četl knihy, sedm dní jsem hledal prám.
Přišel jsem k tobě jako muž,
který odcházeje z vězení,
našel celu, v které se zamkl:

Utíkám a dusím se spálenou naftou.
Zjevení noci obnažuje skutečnost ulic.
Tuny železa přijíždějí k jehlovým střevíčkům,
ale je to přeci jenom hra...?
známá od dětství.
Mám bílou košili a kravatu, krásné holky
podpírají prsa v krajkách o studené hlavně.

Někdo jen vysypal popelnici a lidé otevřeli okna /!?/

Utíkám ulicí, zoufalý údiv
Rozhazuje ruce, křičí otázky.
Stromy pokrčily větve.
Stojí uprostřed kolejí.
Ale u nich tolik krásných dívek s vyčesanými vlasy.
Připomínají mi italské broskve.
Tolik něžných a lehtivých barev.

Myslím na tvoje svetry.

U nádraží, kde skládají kanoe,
Přešel pán a pískal na psa.
/Spala jsi jak křemílek utopený dítětem./
Řeka přepírala na valše dna
a vodník se pachtil u roztrhaných záclon.

Když jsi hnula rty
/tam u letní kry/
na kytce mrknul okáč.
Malý vláček strkal ráno mezi kopci
Do mokrého dne.
Pán u nádraží, kde skládají kanoe,
pískal na psa.
Praskl první kaštan.
Zvedla jsi víčka.

Z prádelních hrnců lesa zastudil zinek.
Nad travnatým letištěm těžknul pruhovaný pytel mlhou,
v komoře odkapával v plátně tvaroh.
Na ploše pukaly žampiony.
U silnice v bezvětří umírala třešeň.
Zebe pumpa.
Modrásci panenek sklapli křídla.

Vrátila se snům.

Oprýskané helmy a zaprášené mantly uprostřed
nevděčných diváků.
Ošoupané zbraně. Klidné každodenní závaží.
Hra na vojáky?
S klukovskou hrdostí?
V těžkých rekvizitách?

Když jsi se oblékala, letěli k lesu holubi.

Těžko jsi myslela na víc, než na pšeničné vlasy.
Slámu, kterou jsi dupávala malým chodidlem
při večerních kláscích, nesla tvá ramena v snopu.
Nakonec, myšlenky tě obtěžovaly jen k večeru jak komár.
A tvá krása vždy věděla o vonném kouři.
V borovicích usínaly sovy,
V dálce pásách vyorával myši.
Voněla hlína, den začal lítostivě
jak vzpomínka...

K lesu letěli holubi.

Vydolovaná ruská slovíčka zavalují třesoucí se oči.
Oči podvedené a nejisté. Zápas omezenosti
s autoritou a skutečností. Strach.
Přidrátované kousky dřeva na sumkách
Prozrazují dětskou azbukou jména.

Vyšla jsi k řece a topoly ti házely zlaté penízky staré hry.
Myslela jsi na mě tou cestou, která se zmenšovala
do bodu, kde nejsem?

Týden tě neuvidím...

Špinavé prsty ve věžích tanků otvírají pouzdra pistolí.
Zastrčily zásobníky.
Otlučené nehty odmáčkly zajištění samopalů.
Lepené pažby svírají ruce, které si pamatuji.

/ne?/

Po zdech přeběhly prášivé dolíčky.
Třaskavé záblesky.
Cítím prach a omítku. Všichni utíkají.
Zděšení z neuvěřitelnosti ochromilo myšlení
a zapomnělo strach.
Stojím kamenný sloup.
Kluk s vlajkou se prolamuje v břiše a padá.
Dívka v krátkých vlasech je pomalejší.
Pás prvního se otáčí na bílých kolenou
Pod vyhrnutou sukní...

Vidím, krev.

Do velkých slov se vrátil význam. Smrt je prostá. Není hrdinství. Jen poznání ztiší a stiskne. Lidé jsou zas chvíli lidmi. Je sedmý den a co je dobré? Nemáš být z velkých, člověče. Po jedné silnici se projede mnoho zemí. V jedné se mluví česky. Mým dětem se opět namluví světovost našeho skla. Zas vyjdou pohádky o našich rytířích. Po Václavském náměstí chodí lidé hezky oblečení, vybírají střevíčky a podzimní kabát. Po náměstích měst chodí krásně oblečení lidé , muž a žena. Lidé jsou jen chvíli lidmi. Učím se vás nenávidět, vás i vás... Jen zřídka kdy se propojují ruce. Lidé jsou jen lidmi. Je mi odporný rozum, je-li výsledek rozumný. Říkávalo se z nouze ctnost. Dějepis se píše. Lidé jsou. Národ je. Jsou Češi otupeni Čechy. Je někde posvěcený hřích. A zveme děti k přijímání. Mám svatokrást? Nevidím v mraku přilby.Neumím co neumím. Slova jsou zase hluchá. A ostatní? Mají si koupit lístky do kina? Je mi odporný rozum je-li výsledek rozumný. A neodcházím-li z této země, pak jedině proto, že jsem do ní nepřišel, jako jsem si nevybral svou tvář, nezvolil svou matku a nenaučil jsem se sám svou řeč. „Ne , nemůže být nic mou zásluhou, nemůže-li to být mou vinou.“ V malého člověka se roste. Byli u nás básníci, kteří věděli, kdy je lepší nežít. Ale vždy nám bylo klekátko málo klekátkem... Není již Blaník v této Zemi. Sepni tedy člověče alespoň ruce.

Nevím přesně o čase, ale odpoledne otočilo slunce nad krajem
jak buličí oko.
Jedu k tobě lásko.Lásko?
Pršelo do škvířícího oleje, že spálil se i vzduch?
Telegrafní sloupy po nočním tanci divočáků
rozrytě polehávají
Potrhané babí léto drátů umlčelo cvrčky.
Napadají mě všechny louky na zádech
a předloňská lítost:
...vraceli jsme se,
po těle laskavec, pot a tráva.
V dálce hořel stoh.
Vysušené cvrlikání se odráželo od kovové oblohy,
nad koncem žní hučelo vysoké napětí a pulzující stisknutí
v našich tělech.
U struhy na strništi páchl hnijící sumec.

Dívala ses na mě jako pes, který našel pána.

Nechoď za mnou:
Psům, dětem a tvým očím,
neumím nic říct.

Padla tma a hořel stoh.

Přinesla jsi sebe jako dítě hračku.
Tvé důvěřivé mosty zasypává topolové listí,
jak opuštěný hrob potvrzené lásky.
Čekáš mě a vítr.

Marie,
Odněkud z dálky mi běží hlavou tma,
kterou tě vidím.

Ležíš v trávě, něžně se hřeješ.

Předběhl jsem čas a zase se vrátil.
Je den první anebo sedmý?
A co bylo dobré?
Slova, ty berličky zlomené,
jsou někde zaseklé, zbytečné.
Nejen moudrost mlčí.

Marie,
Stojíš u mne a říkáš:
„Rostou podoubníci a laně do nich kopou“.
Dotýkám se tě a zavírám oči:
Hořké ořechy slz padají na kostel.
Hoří říje.
Podzim stojí v pozoru,
v hrsti zlatých patron sem tam zelená...

Vidím krev.

(publikováno v Divokém víně 8 / 1968)

Ostatní tvorba Petra Cincibucha publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Přituhuje
DV 97/2018: Eva Bay
DV 92/2017: Platinová destička
DV 90/2017: Řekla jsi pořád brečím
DV 89/2017: Vůně příkopových květů
DV 87/2017: Vánoční
DV 81/2016: Sněží
DV 79/2015: Předzvěst
DV 78/2015: Narozeniny
DV 73/2014: Petr Cincibuch vzpomíná na své seznámení s Divokým vínem a na Zdeňka Bouše
DV 72/2014: Padá voda
DV 70/2014: Zdeněk Bouše, Jaro na mém hrobě
DV 68/2013: Mišpule
DV 67/2013: Vijé koníčku
DV 66/2013: Ráno
DV 65/2013: Za vsí
DV 64/2013: Včely
DV 63/2013: Rudolfinum IV.
DV 62/2012: Rudolfinum III.
DV 61/2012: Možná
DV 60/2012: Řekni to
DV 58/2012: Zimní zahrada, Z milostného rozhovoru
DV 57/2012: Padající slunce, Podzimní, Jednu pod jazyk
DV 54/2011: Stříbrný déšť, Zlatý déšť
DV 53/2011: Rudolfinum II
DV 52/2011: Koncert
DV 31/2007: ZPRÁVA O STAVU MÉHO STÁŘÍ ZE SRPNA 2007
DV 27/2007: Nemám sílu
DV 26/2007: Tobě
DV 25/2006: Neláska
DV 24/2006: Smrt, Potopu a další
DV 23/2006: Z nerezové misky
DV 21/2006: Janě, Nesvačily a další
DV 20/2006: V dubnu u okna tvého domu, (Karlovy Vary) a další
DV 20/2006: Průhledná tma
DV 18/2005: Vrány, Večer a další
DV 18/2005: Hluboká ztráta, (Je noc v dálce hřmí…)
DV 17/2005: (Červenec, krásná volavka…), Srpen a další
DV 14/2005: Noc s Vladimírem Holanem
DV 13/2004: Dnes v noci, Saint Rémy
DV 13/2004: Už mi dej pokoj
DV 12/2004: Tři čtvrti na podzim, Torzo a další
DV 12/2004: Nepředaný vzkaz
DV 11/2004: Koblihy
DV 10/2004: Medový kámen
DV 10/2004: Po čtyřiceti letech
DV 9/2004: (Pod cypřišovou korunou…)
DV 9/2004: Emilu a Robertu Příhodovi
DV 8/2004: S listím, Věnováno J. K.
DV 8/2004: Osvědčení o zániku branné povinnosti
DV 8/2004: kresby
DV 7/2003: (Vstoupili jsme do loďky…), Nejistota
DV 7/2003: Láska je věřit, že láska je, Bude se mi stýskat
DV 6/2003: Prázdninová neděle
DV 5/2003: Pak přijde tma
DV 4/2003: (ty nevíš…)
DV 3/2003: (odpoledne již nestačil…), Víš ono pršelo a další
DV 2/2003: Kolo, Safety Match a další
DV 1/2002: Medový kámen, Strom shazuje shnilá jablka a další