na další stranu
Petr Cincibuch
* * *
Odpoledne již nestačil ani kapesník
se čtyřmi uzly.
Byl to úpal a země zemdlená
nemohla srazit horečku
v podpaží kopců.
Jen nízké vlašťovky byly nadějí
— a vskutku: navečer se vítr slitoval
zamračeným štěstím.
Než prvně zahřmělo
stály už všechny necky na dvorku
a poslední asparágus byl vynesen,
kluci na zápražích v trenýrkách
tušili prvního verše z Nerudy
pochopení
a zem rozpukané své brázdy
nastavila živé vodě
jak milenka k ránu již mdlý klín
k poslednímu orgasmu.
S první kapkou
i režná sukně padla
a Viktorka vzpažila sebevědomé prsy
jak hromosvody smrtelnému blesku.
Pak rozeschlý hamr
zas vrátil řece hudbu
a ryby pod jezem
vypluly k hladině,
aby polykaly prstýnky
(ó panny, teď měly jste vyjít).
Však divý smích plašil
k hromničkám
a když střemhlav a dlouze
padal déšť,
že Noe zas sháněl sekyru,
vyletěl náhle motýl, pln pelu
a barev,
a za ním svatební závoj nad lesem
nesl jak vlečku večer,
co přesahoval jen včelí roj
na česně,
tížící sladkým teplem
jak ňadro nad kojencem.
Za Viktorku
dvě minuty ticha
stály jen jedle
a namísto smutných vraníků
bílý kůň kopal do jisker.
Šikmo jak krasopisné písmo
šrafoval déšť
poslední koutek bílé naděje,
nepřišla
a já opřen o strom
bez puků a z vlasů curůčky
vzteky se ukusoval.
Když náhle stála přede mnou
štíhlá a v letních šatech
a zdálo se, že přišla,
aby mohla házet kabelkou
a říkat:
Pršelo, víš, ono pršelo.
Víš ono pršelo
Jak loď bez stěžně
hnal ho vítr
napnutou plachtou plandavých nohavic
mezi mlaskavými kalužemi.
Měl v ruce klíč k otevření nebe
a v kulatých obroučkách
pomrkávající oči, jakoby dodnes
vše bylo pro ně poprvé.
Pan farář — šeptly babky
a spěchavě pomalým krokem
se táhly pod krtinami deštníků
ke kostelu.
Déšť nám páral poslední svatební
košili
a vzlykal jen zvon.
A já dodneška nevím,
mám-li schovávat tvé svatební
oznámení.
Svatební oznámení
Tichou něhu jasu
v panenkách dětí,
když na svahu mávají na vlak,
tu jejich lítostivou radost
viděl jsem v tvých očích.
A oči, z nichž pes se z vlka
podíval po prvním pohlazení,
a zůstal před vchodem jeskyním,
tu nevyslovitelnou oddanost,
co nahlas mlčela, i v tvých
viděl jsem očích.
Tak laskán bál jsem se říct
tvým malým rukám
a do mých šlépějí našlapujícím
krůčkům,
že nejsem všemocný,
a není vše radostnou hračkou.
Miluješ
Tehdy jsme stáli na rohu
a čas,
ten nebyl pánem.
Varhaní vítr v rozházeném listí
list
listlist
list
tí
varhaní vítr vpletl do vlasů.
Na nebi z dvou veršů kačen
barvily se javory,
Ach,
tak
střemhlav
umřít
za
báseň...
... a bylo víc,
v tom pádu prostřelených křídel,
než touha okusit.
Poprvé
Já vždy miloval za hrob
A když jsem umřel,
přineslas mi věnec,
zlatý věnec
se zlatou stuhou
a říkalas: bylo to hezké,
a dalas mi ten věnec,
zlatý věnec
se zlatou stuhou
a naposled podala ruku
a díky
a nezapomenu
ahoj.
Někdy, když vstávám z mrtvých,
sundávám věnec se zdi,
dávám si ho na krk
a běžím čestné kolo.
Jsem první,
však ty už netleskáš.
Tak obcházím hrob
a šlapu si macešky,
co vzpomínaj zapomnění.
Smutné dekorování
Láska až do hrobu
Je mi šedesát let.
Mé matce je osmdesát sedm.
Už nevychází, nevaří, jídlo jí dováží
pečovatelská služba.
Denně ji navštěvuju, ohřívám jí v ešusu oběd.
Klofne do něho a prohlásí, že to zase není
k jídlu.
Tak ho sním.
Dlouho mi trvalo,
než jsem přišel na to,
že to dělá promyšleně,
aby mi mohla něco nabídnout...
|
