literární časopis založený v roce 1964

Martin Plotz

Peklo

Včera jsem se probudil kolem třetí v noci
a plakal jsem
po tolika letech
Cítil jsem v sobě silné napětí
žíly k prasknutí
S hlavou skloněnou
odevzdal jsem se tomu
ale proti své vůli
Krev mé duše mi stékala po tvářích
byla tak hustá a nasycená
bylo jí hodně
Všeho už bylo hodně
Můj smysl ztrácel obrysy a tvar
nepoznával jsem ho
už mi nestačil
Šeď
Zlost
Bezmoc
Touha
Samota
Strach —
všechno to splynulo a doráželo na mě
Nechal jsem to mimo sebe
je to jejich věc
Hádal jsem se se svým Bohem
tvrdě
Nenáviděl jsem Ho
a dal mu to sežrat
Musí to vědět
jestli ne On tak už nikdo
Věděl jsem že On to unese
Pochopí stav
ne slova
K ničemu
Potřeboval jsem tvou něhu
v té chvíli v noci
v ten okamžik
Plnou dávku
kdyby mě to mělo zabít
Cítit tvou kůži
jen Být a vnímat
Tebe
Dal bych za to cokoli
ale nikdo nic nežádal
Peklo

Paranoia

Venku se šrouby světa zuřivě otáčejí,
utekl jsem, aby mě jejich zvuky nemohly roztančit.
Schoval jsem se v pokoji pod postelí,
odsud mě nenarvou do soukolí.

Nevylezu ven, nebudu nikam chodit,
nesmí mě spatřit, už mě nebudou vodit.
Nechci se stát tím, čím oni chtějí,
nechci už plakat tam, kde mi svolí.

Slyším je za oknem, slyším, jak se smějí,
myslím, že mě našli, myslím, že mě chtějí.
Zavírám oči a utíkám k snění,
nesmím se pohnout, návrat už není.

Srdce mi buší silně a hlasitě,
musí ho slyšet, jak křičí neskrytě.
Musím ho ztišit, musím mu pomoci,
otvírám žíly, mizíme do noci.

(současná tvorba)