na další stranu
Jan Musil
JISTĚ
Jistě,
stromy vždycky rostou vzhůru
a zpochybňují lidský pád.
Ve výškách je i nebe,
všem otvírané stále
jak slabikáře ve školních učebnách.
A pak ptáci.
Také vznášejí se vzhůru,
ale jak k ránu sny
očím mizí v dálce.
KARIÉRA
Slunce, vítr,
hřeje, fouká.
Ohýbá se v pase,
co je vratké.
Neplatí tu žádné slovo.
Co zatřpytí se,
skutálí se,
leží v písku
v dunách pouště
s vyschlým hrdlem.
Neplatí tu žádné sliby.
Jen popravčí meluzíny.
PASEKA
Paseka prohřátá
sluncem, sny, představami.
Vonící kmeny,
co tady popadaly.
Teď tady zívá dlouhý den
jako kdyby odtud
nebylo kam odejít.
Prohřátá vonící paseka,
vonící jak tělo tvé,
jak tvé rty.
STÝSKÁM SI
Stýskám si v trávě,
s bojínky.
Rudé máky
vystřelují v polích
žhavé msty
jak čerti v pekle pod kotli.
Kdo mne chce trestat
za dávná nepochopení,
za sliby,
které se v slzách utopily?
Stýská se mi po snech,
které se vyplnily.
CO MŮŽEŠ
Můžeš mi vysvětlit,
jak to vlastně je?
Co patří k sobě
a co od sebe?
Proč ode mne
stále jen utíkáš
a proč jiné se
do mne zas vsakuje?
Chci být uprostřed.
Chci čekat zas,
až to kluzké kolem mne projede.
Chci být stále při těle.
A nemyslet,
že mne můžeš
také promeškat.
|
