na další stranu
Jan Musil
U moře
***
Když měsíc je v úplňku,
jsou hvězdy jako knoflíky
z nedělní vesty
utržené při rvačce.
Že moře spí,
když bárky jsou už přivázané
na šňůře?
To je jen netopýří šplecht.
Vždyť to tvrdí jenom ryby
a ty jsou i tady němé.
Němá jsi i ty,
když usneš vedle mne.
***
Rozhoupaná vlnobití nezastaví
noc ani den.
Jen měsíc protahuje vlny
až za obzor.
Tam od večera vjela
už třetí plachetnice.
Čekání u moře je dlouhé.
Než se země zatřese.
Než připluje
má vlastní loď.
***
Slepé jsou vlny,
když se moře zvedne.
Tak slepě se mlátí o sebe
a přitom by mohly
sklouznout ke břehu
a rozvalit se.
Němé jsou lodě
co denně mizí za obzorem
jak tichošlápci.
Spící jsou všechny panny,
než obléknou si
své první plavky
a jdou se na pláž
vykoupat.
***
Pojď, poletíme přes hory,
přes věže
a někde vzadu
spolu spadneme do moře.
Vlny nás budou uspávat,
vítr odnášet k obzoru.
Jako lodě,
plachetnice.
A večer s nimi na koncertě
poslouchat budem
rybí zpěv.
Ozimy
Ozimy na dlani studeného deště.
Jak zmoklé slepice visí listí na větvích.
V dálce je slyšet drkotání zubů.
To spřežení přijíždí bez koní
a na pódiích klauny
marně čeká první smích.
I pod lesem
mlha je němá.
A já neslyším,
co všechno tam pobekává.
Konec října
I vzduch už ztěžkl
jak dětská víčka před spaním.
Však v lukách stále cosi váhá.
Zežloutnout
nebo se dál zelenat?
Čeká se hodokvas
nebo se má už odejít?
Střízlivý,
po kládě,
přes potok?
Co se dá tady ještě sesbírat?
Ořechy, klásky, jeřabiny?
Nebo už jen pár drobných
na oltář?
A přesto,
všechno zas míří do hospody.
Pošlapaná sláva
Žluté listí pod nohama,
pošlapaná sláva.
Co bylo včera
už nedostihne zítřek.
Podobné je to i s náma.
Co bylo na výsostech,
visí hlavou dolů.
A když přijdou i slzy?
Snad půjdeme pak spolu
i do kostela.
|
