literární časopis založený v roce 1964

Leopold F. Němec

chřipka

město skrčené mezi kopečky
ucpávkou z mlhy
k slunci prostrkuje
panelové kostky bytových jednotek
kde
pod rovnými střechami domovců
řádí chřipka neznámého typu
město kašle
a paralen konzumuje po stovkách

i tak se chřipka přenesla na ptáky
kteří chcípají v letu
a z mlhové ucpávky padají
na hlavu městské policie
kde
zrohovatělými zobáky
pádem z výšky
značné škody páchají
hrozí bída chaos
a zeměkouli pandemie

leč není třeba zoufat
stačí plnit občanskou povinnost
chodit k volbám
a doufat
a doufat
a doufat

za humny

borůvky na náměstí
těžko natrháš
sběráček je ti k ničemu
snad dole pod kostelem
tam co dřív byla obecní studna
snad tam ještě
malou šanci máš

chceš-li ale najít štěstí
to musíš mnohem dál
až za humna
do polí na rozcestí u křížku
kde stávala kontribuční sýpka

jestli až tam někdy zajdeš
posaď se
dívej se
až vítr
a ten kdo létá s ním
do vlasů ti napoví
kde mantru hledat máš

druhé čtení

je pravda
když dostal jsem pozvání
na autorské čtení
i když si to nechci přiznat
přece jen
v uších mi srdce vyzvánělo

je to čest i špetka uznání
to určitě
jenže co s tím
když autorsky číst
natož recitovat
ani co za nehet se vleze
zkrátka neumím

tak jsem vylezl na strom
na okraji lomu
za městem
a hulákal jsem proti větru
mával rukama
a takto
zaklíněn nohama mezi větve
nacvičoval
své první autorské čtení

není vinou toho stromu
či větru
ani té malé přeháňky co přišla
že jedna z větví rupla
já spadnul dolů
a natrhnul si šourek

teď
když jdu
nebo ležím
nebo i když stojím
jsem stále rozkročen
jak Vladimír Majakovský
při autorském čtení
a doufám
že snad ještě někdy
dostanu druhé pozvání

večer na sídlišti

každý den před spaním
ještě než ulehnu mám takový zvyk
ven z okna pohlédnout
nízko letící turbolet
hřmotný jak husitský chór
vysoko kroužící vlaštovky
švitoří ve velkém počtu
a zrovna před mým oknem
všichni mají koridor

hlučný a šedivý večerní svět
netopýři, můry, stíny, lidi
dávno den skončil
i vrabci šli spát
je dvacet dva třicet
na kmínek javoru
chčije psů pět
nad knihou v křesle klimbám
když přeháňka s bouřkou
je již ta tam

uléhám na starou postel
zívnu
a sídliště za oknem polyká tma
zarputile zůstal
jen nasvícený kostel
v jehož černém stínu jak oko velryby
svítí má bílá peřina