Leopold Němec

PROČ PÍŠU POEZII

Nevím, kde letos trávili dovolenou čtenáři DV, ale já jsem byl v Chorvatsku. U moře v Šibeniku. Což o to, příroda je tam krásná, holky také, ale to moře, to má spoustu chyb.
Kam oko dohlédne, samá voda. Manželka mi to vysvětlila tak, že už daleko nedohlédnu. A pak ty vlny. Smýknou s vámi na kameny, když to nejmíň čekáte. Dostalo se mi vysvětlení, že kdybych nečuměl po babách, tak bych tu vlnu viděl a udržel se na nohou. Namítnul jsem, že za to může ta tsunami. „A odkud se s ní znáš,“ nedala mi pokoj.
U jednoho půvabně obsazeného lehátka jsem předstíral, že se topím. Nevšímavost a lhostejnost osoby na lehátku byla až morbidní. Nedostalo se mi očekávané pomoci a hrozně jsem se napil slané vody. Večer při barbecue mi bylo vytknuto, že ani topit se pořádně neumím.

Pravidelnou procházku přístavem se zapadajícím sluncem jsme končívali většinou v taverně a dopřávali si naši oblíbenou amoletu. V jedné zvláště hlučné krčmě si k nám přisedl jakýsi mořský vlk. Na hony bylo cítit, že na hygienu mořští vlci zrovna moc nejsou. Popíjel whisky z láhve, plival na zem a byl sprostý v několika jazycích. Manželku to asi dojalo. Obrátila se ke mně se zvlhlýma očima a plačtivě utrousila, že něco takového se u nás dá vidět jen v nádražní restauraci. Pochopil jsem, že se jí už stýská po domově.
„Je to tu fajn, viď drahoušku,“ řekl jsem láskyplně, abych zahnal její stesk. Pootočila hlavu směrem k starému námořníkovi a nevěřícně zavrtěla hlavou.
„Bože ty seš vůl,“ řekla polohlasně.
„Nebav se s ním a netykej mu. Vždyť je na mol a stejně tě neslyší,“ upozornil jsem ji. To ji uklidnilo a rozveselilo, protože vyprskla smíchy.

Ráno jsem se šel potápět, ale pozorovatelnu pobřežní hlídky na pláži zdobil černý prapor. Zřejmě se někdo z plavčíků utopil, pomyslel jsem si. Vybaven brýlemi a šnorchlem jsem na lehátku vyrazil na volné moře. Kvůli vlnám jsem měl co dělat, abych se na lehátku udržel, ale voda byla krásně teplá. Přesto se kupodivu kromě mne nikdo nekoupal. Pobřežní hlídka na člunu, která se z ničeho nic objevila, cosi křičela a vehementně gestikulovala. Kvůli jejich mizerné češtině jsme si nerozuměli, a zřejmě z tradiční chorvatské náklonnosti k Čechům mne přitáhli zpátky ke břehu. Tam se však z hlídky vyklubali místní piráti. Chtěli, abych zaplatil pokutu 100 EUR, jinak že mi seberou mé nové lehátko. No co jsem měl dělat, vypadali dost naštvaně.

Když jsem přátelům ukazoval doklad o zaplacení pokuty falešné pobřežní hlídce, manželka si zcela nečekaně dvakrát dala pořádný doušek z láhve dovezeného fernetu a celou epizodu komentovala slovy: „A boty s kabelkou jsou v prdeli.“ Ještě chtěla plivnout na zem, jak to viděla u starého mariňáka, ale udělala jen „pfrr“ a slina jí zůstala na bradě.
Zbytek dovolené jsem kvůli výskytu pirátů strávil v hotelovém bazénu. Ke všemu přestal fungovat hotelový výtah a manželka si co chvíli vzpomněla, že něco zapomněla v našem hotelovém apartmá v pátém patře. Měl jsem podezření, že to dělá schválně, abych měl dobrou kondici. Řeknu vám, domů jsem se vrátil otrávený a utahaný jako kůň od artilérie.
K psaní poezie jsem se za celou dovolenou nedostal a to mne mrzí, protože nemám nic nového pro své věrné čtenáře.

A s mým psaním poezie je to podobné, jako s dovolenou u moře. V psaní veršů se mohu utopit stejně jako v moři a nikdo mi nepomůže. Poezie mne může spláchnout jako příbojová vlna, ale také může být krásná a pohledná, jako ty opálené holky na pláži. Koneckonců, poezie může být i sprostá, jako ten starý mariňák v přístavu.
Ale jeden rozdíl tu přece jen je. Na rozdíl od drzých pirátů z pobřežní hlídky, která mne oškubala o sto Euro jedna báseň, do poezie mi žádná hlídka nekecá. Příští rok místo k moři, pojedu na Máchovo jezero. Přece jen, doma je doma.


Apropó. Teď jsem si vzpomněl, že pro čtenáře přece jen pár veršů mám. Nějaký český básník musel být v Šibeniku již přede mnou. Asi nějaký anarchistický buřič, něco jako Gellner. Na zdi veřejného záchodku se prezentoval básní, jejíž text mi utkvěl v paměti. Zde je.


Ó, ty sluncem zalitá toaleto,
jsi tak blízko moře,
toho divocha co umí hladit,
i způsobit hořké hoře.

Voníš jak píseň o květech šafránu,
když zpívá ji mladá dívka,
nahá jak oloupaná cibule,
v okně bez rámu.

Víš dobře, že bez tebe nemohu být,
když první sklenku ráno pozvedám,
a jako kamzíci v Tatrách,
hromádku bobků že zde nenechám.

Jsi intimně tajemná a nezdvořilá
jak italské romaneto,
snad proto všichni tě milují
ó, ty sluncem zalitá toaleto.

Ostatní tvorba Leopolda F. Němce publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Indie po setmění a další
DV 98/2018: Cesta kolem komína a další
DV 96/2018: Noviny.čz a další
DV 95/2018: Smrtící polibek a další
DV 93/2018: Věrnost, Bílé noci a další
DV 92/2017: Pravděpodobně poslední básně
DV 79/2015: Homodukt, Čekání a další
DV 74/2014: Pacient a další
DV 73/2014: Bílé Karpaty a další
DV 68/2013: Dopis
DV 64/2013: U templu, Trempové a další
DV 52/2011: Síla poezie
DV 51/2011: Taková hloupost
DV 50/2010: In versio, Biograf a další
DV 47/2010: Prsatá barmanka a další
DV 46/2010: Střechy z papíru a další
DV 45/2010: Druhá polokoule, Brněnská spalovna a další
DV 44/2009: Chřipka, Za humny a další
DV 43/2009: Noční host, Stará známost a další
DV 42/2009: Hausbót, Bylo otevřeno a další
DV 38/2008: Návštěva, Duhový poklad a další
DV 37/2008: Chobotnice, Kouzlo nechtěného a další
DV 35/2008: volné soboty, zelený osud a další
DV 32/2007: Gurmán, Korupce, Jezdkyně a další
DV 102/2019: Jak medvěd hledal nevěstu
DV 101/2019: Moravský vrabec a další
DV 100/2019: Vanové lázně a další