na další stranu
Leopold F. Němec
CHOBOTNICE
zbytečně neználci žasnou
diví se jak malí kluci
a syčí "můj ty světe"
ve chvílích blaženého bezvědomí
přátelé i umělci
když ji oslovují
můj lotosový květe
nechte malých mizerů
ať se diví
a žasnou
a čekají
a nakonec zjistí
díra v podšívce jejich kapsy
že nebude to pravé
my už totiž víme
jak od ní chutná láska
když ústa na rty dáme
jakou barvu má bolest
když nás opouští
pro takové okamžiky
hříchu snadno se dopouštíme
dlaní zacloním oči
když bílá střídá rudou
jak velká vlastenecká válka
a kvůli ní
dolů do propasti skočím
snad není příliš vysoký
žulový obrubník chodníku
KOUZLO NECHTĚNÉHO
obraz známého malíře
abstraktně vyjádřená touha
ač je to skoro k nevíře
je správně vychrstnutý kýbl
dvou a více barev
na plátno metr krát metr
v ateliéru nekonformní celebrity
na otomanu kousek za plátnem
vzdychá nahá slečna
obdivujíc umělce
jak nohou dokončuje čmouhy
vyjadřující jeho vnitřní žluté city
které měl nad ránem
při konkrétním ztvárnění touhy
při vernisáži na otázku
jakou že použil techniku
umělec po chvíli váhání
přemýšleje o svém kyblíku
a potom co zapálil si retku
odpověděl
k práci že použil i tentokrát
úplně novou štětku
PICA PICA
na cestě lánem
deštěm poválené pšenice
stádo koní
víří horký letní vzduch a prach
kobyly oháňkou
jak mlátí kolem zadnice
mladým hřebcům
roztahuje nozdry jejich pach
v úvrati pole
u lesa kam včelař přitáhl
pestré pojízdné úly
vůdce zastaví cval
statní hřebci staví se na zadní
říčně frkají
a zasunují svoje kůly
straka na zkroucené borovici
zvědavě sleduje v detailu
mohutná
potem lesknoucí se koňská těla
co blýská se co leskne se
co svět světem stojí
to straka vždycky chtěla
teď nasvícena
v soláriu srpnového slunce
na svém lesním empajru
lesknou se jak topas
její namodralá křidla
klovec
a dlouhý stračí ocas
Straka obecná (Pica pica)
TERAPIE
neodolatelná chuť
a vůně horké čokolády
kterou ty sama
i tvé přítelkyně
máte tak rády
když rozehřátá
řine se vám po zádech
a mezi ňadry dolů
až k rozkroku v rozhozených sandálech
aby ochucena slastí
po stehnech k patě dotekla
kde Achilles
ne však ty
jsi zranitelná
jen tam
uprostřed tekoucího
hustého hnědého splávku
jako raněný lev
mohu vylízat své
i tvoji ránu
jen tam
jakýmsi zázrakem
horká krůpěj s chutí tvého těla
se na jazyku mění
v sladkou čokoládu
Ústí nad Labem pod smogem
teplý vzduch od středních poloh
objímá černou horu
mlhavé ráno s mrazivou nocí
pod Střekovem
za ruce se drží
a mazlí se spolu
kouř průmyslových kremací
ledabyle stíní slunce
zatím co dole u řeky
mrazem dech se tají
pyskatá huba starého sumce
i okoun
u dna pod splavem
ledovou vodu polykají
břízy při ranní hygieně
jak plesové konfety
sklepávají z ramen jíní
jež snáší se dolů
jen o kousek dál
na horách
přes den zlatá koule
do sněhu se kýčovitě boří
a večer za kopce
slunce na jedno si zajde
ve městě
před azylovým domem
do vůně chladnoucího grogu
poslední lidé se choulí
pokašlávají
pod příkrovem škrablavého smogu
a chrchlavým sborem tuší
začátek zimní inverze
Venuše Země Mars
boxerský pytel z dávnověku
uprostřed s dolíčkem
na kuličky
nad ním visí
dva podezřelé měchy
pod nimi
mezi dvěma festovními stojany
ke studánce vede cestička
to vše
majestátně a zdobně
na horním konci
ukončuje hlavička
symbol jižní Moravy
země kadlátek pálenic a strdí
v celé své dávné nahotě
odhaluje veselou skutečnost
že na příbuzenský vztah k Moravě
i v Praze
by právem měli být hrdí
|
