literární časopis založený v roce 1964

Leopold F. Němec

ARTEFILETIKA ZNÁMÁ NEZNÁMÁ

Vážený pane Hessi, milý pane Hessi.

Nebudu chodit kolem horké kaše a raději si sednu. Doufám, že Vám to nebude vadit a že se neurazíte. Kdyby přece jen, tak mi napište a já povstanu.

Před chvílí jsem dočetl zajímavý článek o artefiletice. Do tohoto okamžiku jsem netušil, že něco takového existuje a co to je. Vím, je to moje ostuda. Proto Vám hned píšu, abyste věděl, že už to vím. No považte.

Cituji: "Artefiletika je oborem na pomezí arteterapie a umělecky zaměřenými předměty jako výtvarná výchova či literatura. Předmětem artefiletiky je osobnostní rozvoj prostřednictvím tvorby." (ww.czechlit.cz)

V pojmu "artefiletika, jak jsem se dočetl, se jedná o spojení řeckého slova "arété" se jménem učitele a umělce Filéta z Kou, který vychovával Ptolemaia II., pozdějšího správce Egypta. Za jeho správy Egypt zažil nebývalý rozmach v kultuře, umění a vzdělanosti. A v pojmu artefiletika prý můžeme vystopovat také odkaz k řeckému "filein" - lásce k umění.

Potud, jak jsem zjistil, je vysvětlení sice správné, ale neúplné. Artefiletika je totiž málo známý Ptolemaiův kryptogram, který ve své práci Pansofie zmiňoval již Komenský. Co čert nechtěl, zrovna část tohoto díla při velkém požáru v polském Lešně roku1656, kde Komenský v té době pobýval, shořela.

Pojem (slovo) artefiletika tedy je českého původu, ale o 340(!) let starší, než uvádí Marijánka Bažantová ze Vzdělávacího institutu Cultio.
Navíc v pojmu artefiletika je skryto ještě slovo Philae (foneticky Fílé; v egyptštině Pilak, řecky ?????), což byl ostrov na Nilu v jižním Egyptě, kde se zpracovávaly ryby na export do starověkého Řecka. Rybí filé tedy má bezpochyby souvislost s rozmachem kultury, umění a vzdělanosti. Je možné, že kořeny často zmiňovaného marasmu v české literatuře, potažmo poezii, lze hledat v některé rybárně.

To ale není podstatné. Komenského zásady pro výchovu dítěte mají tři hlavní cíle: sebepoznání, sebeovládání a povznesení se k Bohu. A to je podstatné. Co jiného to je, než osobnostní rozvoj prostřednictvím tvorby, tedy artefiletika?!

Připustíme-li opodstatněnost teorií, že podmínkou umělecké tvorby je určitá psychická dekompenzace či dezintegrace ve spojení s osobnostními předpoklady tvůrce, pak s určitou dávkou optimismu můžeme říct, že samotná tvorba se stává tvořivou hrou s terapeutickým účinkem.
Pak už jen záleží, do jak úrodné půdy (zdravého jádra - viz M. Bažantová) je takový miš-maš vsazen. Komenský ve svém díle (inspirován hrou v kostky, které zcela propadl) stanovil pro IQ testy, které musely absolvovat děti českých exulantů,6-ti bodovou stupnici nadání:
bystré,
bystré líné
bystré vzpurné
s nedostatkem bystré mysli
s nedostatkem bystré mysli líné
s nedostatkem bystré mysli vzpurné

Přes obrovskou nadčasovost stupnice, Komenský v jednom ohledu hrubě nedocenil význam svého cejchování. Stupnice totiž neplatí jen pro děti, ale i pro dospělé jedince.

A zde je třeba si uvědomit, že artefiletika je přesně ten nicotný předěl mezi uměleckou tvorbou duševně nemocných tvůrců a uměleckou tvorbou těch, kteří se nemohou plně koncentrovat na hluboké prožitky své ani jiných, protože vnější svět jim do všeho kafrá a zasahuje. Nemohou tak (tedy ani já) dostatečně intenzivně a v čase, který neběží dlouhým krokem, reflektovat všechny pocity, emoce a poznatky.

Pod dojmem tohoto poznání vypínám internet, mobil, vrnící ledničku a zavírám okno do ulice i nedopitou láhev. V nastalém decibelovém vakuu vidím obraz učitele národů. Obrůstá divokým vínem, které nereflektuje čas, ani všeliké kecy.

A najednou je to tady. Divoké víno číslo 47 a v něm básně, které cosi otevírají, něco, co je za nimi. Třeba branka. Pro někoho možná branka dovnitř, pro někoho třeba ven.

Tak to prý je artefiletika. Hm. Zajímavé. Jako bych listoval Divokým vínem. Výtvarné umění, literatura, sochařství, umělecké fotografie etc. Ale hlavně nezávislost na zpupnostech a pokřikování vnějšího světa.
Kvůli tomu Vám píšu. Rád bych byl při tom, až někdo pomyslnou brankou kdesi za veršem vstoupí, nebo odejde. Za tím účelem Vám posílám své básně.

Veselé a upřímné pozdravení posílá Leopold F. Němec

DEKLARACE

já
seskupený jedinec jiného smýšlení
tedy solitér
přesněji řečeno sedící solitér
s možností svobodně psát
v nekonečném virtuálním oceánu
svobodu již nechci
neboť do vln jeho
špínu svého obludně zduřelého ega
rozmarní uživatelé smývají
a kvaltem proměňují ho ve stoku
nevědouce kam a s kým veslovat

a aj
náhle vynořuje se zas jeden smysluplný
dotovaný ostrov
aby čtenářstva indolenci
zřejmě na lehátku plovoucího v oné stoce
probudil úderným heslem
tak jako kdysi
Timur a jeho parta

pryč s marasmem v české poezii
ne oni
ale jen my dva Goleme
dobudeme svět a velká vítězství
budeme ničit
budeme bořit
Goleme
GOLEME !

PRSATÁ BARMANKA

na první pohled bylo vidět
když cizinec vstoupil do sálu
velký žal
který mu visel ve váčcích pod očima
jak na šňůře pověšené prádlo
a ústa měl zkřivená bolestí
jak špatně trefený hřebík
jen hlavu
hlavu a ramena držel zpupně
jako tanečníci paso doble

rozhlédl se po lokále
než z rukávu žluté pláštěnky
svým dlouhým špinavým prstem
ukázal na prsatou barmanku

hrobové ticho které nastalo
tajemným slovanským přízvukem
přerušila cizincova slova

říkají mi Žalman

krve by se v nikom nedořezal
když tu z lavice pod oknem
jakýsi strejda
s čibukem v hubě vykřikl
no néé
takovýho vola sme zde eště neměli

po těch slovech
cizinec v pláštěnce od Niagara falls
pomalu až nekonečně dlouho
otáčel se po čuchu směrem k smradu z čibuku
kde tušil drzého odvážlivce

spatřiv vetchého starce
kterak se křižuje a něco drmolí
vzpomněl na svého otce
z váčků na šňůře pod očima
jak z prádla vypraného v perwolu
začaly slzy zkapávat
a než stařec
v dýmu na lavici pod oknem dořekl ámen
vetřelec kvapem opustil hospodu

měl takové divné jméno - Žalman

ZTRÁTY A NÁLEZY

na deku z trávy
uléhá vedle své
čekáním a touhou vyplašené laně
aby dnes poprvé kolem ní
ovinul trémou zvlhlé dlaně

ukryti paravánem z divokého maliní
na koberci tkaném z čtyřlístků
zroseném vůní jahod
prožívají zbytku času
kdy chvíli ještě budou nevinní

kolena stírají barvu trávy
v jahodách se zachytává vlas
a kornoutky rtů jak postilion
vytrubují zas a zas
že ve špici lesa za městem
navěky zastavil se čas

s pocitem nečekané ztráty
zůstali ležet na zádech
v rozpacích
potichu
jen tak
pak bříško znova s bříškem se nalézá
a v nekonečných kasacích
milosrdnou bolestí přivírají zrak