na další stranu
Leopold Němec
Dobrý den milý Ludvíku. Představuji si, jak stojím přede dveřmi Vaší redakční kanceláře, rozpačitě mačkám svůj zmačkaný klobouk a tiše odříkávám, podobně jako ve známé říkance: mám zaklepat, nemám zaklepat, mám zaklepat….
V náprsní kapse mám hromádku veršů, které Vám hodlám předat k publikaci v Divokém vínu. No jo. Ale co když je odmítnete? Jsou to nevyžádané rukopisy, které se (stejně jako drobné) nikde nevrací, a co mi zbyde? Jen oči pro pláč. Básně tedy strčím pode dveře, však ono už to nějak dopadne. Jak říkal Vlasta Burian – ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo.
Když už jsem až u redakčních dveří, tak Vám do nového roku přeji zejména hodně zdraví a také mnoho štěstí různého druhu.
Upřímný a povzbudivý pozdrav „hip, hip“ Vám posílá
SCHODIŠTĚ BONO PUBLICO
Na co ti je babičko důchod,
když ho nosíš do kostela.
Tak už pusť tu kabelku,
ty stará čarodějnice,
potřebuju prachy, tobě stačí modlitba.
Hergot naval tu šrajtofli,
nebo ti uříznu ruku
i s tou kabelkou.
Už mně to přestává bavit.
Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého,
pro bono publico.
CESTOVATEL
Ten kopec naproti jenž sedí a nehne se,
nutká mi představu, jak toulám se po lese.
Své oči zabořím do jeho středu,
myšlenky popustím a časem jedu.
Co všechno prožívám,
uvidím, dělám.
Nemohu uvěřit, vždyť já i létám.
Dva dny či třicet let s puškou a s velbloudem
cestuji na poušti, pak vracím se obloukem.
Koňmo i na lodi, pokaždé jinak,
vysoko v Nepálu stavím si bivak.
Domů přes sibiřské planiny spěchám
australské atoly si napříště nechám.
Pod strom se natáhnu, ruce dám pod hlavu,
ten kopec naproti spraví mi náladu.
Očima zjišťuji, jakou má výšku.
Bum.
Veverka nade mnou shodila šišku.
Jak jsem se lekl a škubnul celým tělem,
myšlenka zabrzdí cestování světem.
Ten kopec naproti, jenž sedí a nehne se,
do světa v myšlenkách zas někdy mne přenese.
ZÁVIST
Vylétnout chtěl bych do oblak
na zem z výšky shlížet,
volně létat jako pták,
stát se pánem výšek.
Proletěl bych světa kraj,
užíval bych svobodu.
Domů bych se vracíval
zas k novému odletu.
Jak orel chtěl bych rychlý být
a mít tak dobrý zrak.
Střemhlav dolů slétnout pít
a znovu vzlétat do oblak.
Vše špatné dole rozsápat,
za pravdu se bít.
Lidem radost rozdávat
a stále volný být.
Však vzlétnout vzhůru neumím
což mne velmi bolí.
Těm orlům tolik závidím,
že létají, jak chtějí.
ČÁSTEČNÁ VIDITELNOST
Jedenáctý měsíc už je v půlce,
mlha v šesti stech namrzá.
Na kraji doubravy hledá spásu
zapomenutý tažný pták.
Je chladno, mrholí a zebe,
ani psa by ven nevyhnal.
Jen v šípkovém křovisku
červený pták ze zvyku zavrzal.
Neopadané modříny vynesly
módní barvu karamelu.
Drzá veverka shání šišky.
Má nazrzlý kožich a trochu dělá melu.
Modřín a veverka. Sluší jim to, věru.
Po cestě přes pole směrem k městu,
jen o pár metrů je to níž.
mlha jak mléčné sklo i tady ještě sedí
a schovává na rozcestí kříž.
Skoro nedýchám. To ticho má sílu.
Vezmu to zkratkou úvozem.
Tak jdu, a jdu - a přemýšlím.
Už jen pár metrů k chalupám.
A v tom se to stalo.
Ááááá. Áááá.
BZUČENÍ VČEL
Ulice s podivným názvem Svatopluka Čecha,
lipovou alejí vede z města ven.
Zpočátku, jak magnetická střelka,
míří a stoupá na sever.
Pak náhle v půli cesty
na východ otáčí svůj směr.
Jako spřežení se na konci aleje
vzpínají tři pískovcové sloupy,
brána do věčného ráje.
Tram—tam—ta—dam.
Smuteční marš umlká.
Průvod živých a mrtvých, až sem,
v symbióze života a smrti
společnou cestou šel.
Zde končí pouť.
Stromořadím se prolíná tlumený vzlykot,
šelest listí a bzučení včel.
Nazpět, až k ohybu jinak rovné cesty,
je to stále z kopce.
Zde, v pohostinství Eden,
pro navrátilce přichystán je kar.
Chybí pouze jeden. Ustrojen do černé vesty,
ten co zůstal tam.
|
