literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

PAN M. POTMĚŽIL

Nad oknem mé prťavoučké ložničky
se,
ani jsem si nepovšimla kdy,
vynořilpan M. Potměžil,
dokud se hluboko pod sebou se mnou v posteli nespatřil.
Protože v ten moment se jako světlomet rozzářil
a za nějaký neviditelný vlásek
na černé římse noci
hlavou dolů
zavěsil.
A teď se na něm drží ze všech sil,
jen aby si na mě dobře posvítil,
jen aby se přede mnou a kolkolem zuřivě s ním
o mou přízeň soupeřícími hvězdami
tím svým zlobivým prasátkovýmšajněnímneztrapnil.
Načež na mě shora vírá
kulatým a utkvělým okem kýho výra,
co ani nepředstírá, že nedotírá,
když je odhodlán mně přichystané na loži
ihned posloužitasi čtyřhodinovou souloží.
Kterou si někdy ještě o pár minut prodlouží.
Jenže než stačím říci ne, už mi k nohám chtíčně přilehne,
už mě postupněod nártů až ke kolenům,
až do pasu zalehne,
a při tom se zatváří,potmě pomně šíle,tak mile potměšile,
že by bylo pošetilé snažit se před ním schovávat do košile,
až po bradu zavrtávat do pokrývek…
Ach, jak jsem jím oslněna!
Ó, jak jsem jím zaslepená,
když mu dělám na lůžku
bílou, hebkou a pouze pro něj natřesenou podušku.
A přemítám, jak si to asi vyloží,
jakže asi se mnou naloží,
až se na mě úplně celou úplně celý položí?
Snad ne jako s tou strašnou náloží,
jež vesmír v prapůvodní pranic opět rozloží!
Avšak zatím je mituze blaze, tuze sladce,
z té jeho svitu a mého citu interakce,
zatím, jak to tak vším čitím cítím, se mi tělem, žilami,
řítí parádněrozparáděná vlna tsunami,
poté co mě po tvářích, po pažích
něžňoulince pohladil,
aniž by (se) na mě sebemíň přitlačil,

můj častý souložník,
to rozžaté návěstí neřesti nad mojí pelestí,
panM. Potěšil, jenž, jakmile mě obsloužil,
jakmile si svou směnu odsloužil,
na mě už více nenaléhal a aniž spěchal,
sklouzl na podlahu a zbytkem sil
se k oknu odploužil.
A pak jako by se sám sobě uklonil,
se přes parapet vyklonil
a vyskočil.

Načež se na černé římse noci
a přetrženém toho vlásku, co jsem dala v sázku,
hlavou vzhůru
šťastně
oběsil.