Zora Wildová

NA KONCI KRVE

Zajíčku ve své jamce, honem vzpomeň si,
co je ti
v tomhle právě dneska nejstoletějším století!
Nahoře za šesták vybledlého měsíce,
dole do ubrousku s monogramem tlustý krajíc tradice.
Jenomže kdo se bojí na konci krve
nitek a kapiček,
nikdy by se neměl plést
mezi mušky u líce
a na čistě vygruntovaném, urovnaném a uhlazeném poli
hrůzou panáčkující zajíce.
A my, že si jen myslíme. A že vlastně nevíme.
Ale pak rána, obláček nad hlavní,
skok vlevo a vpravo klička,
dvakrát přetočený gymnastický přemet,
tělo do klubíčka.
Ušáčku můj ulítaný,
už mrtvý jsi a bez dechu,
a přece ještě všecek udýchaný!

NEJKRÁSNĚJŠÍ MIŠŠ

Koukej zmizet! Vari pryč!
Tady jsem doma já, rozumíš?
Ty máš jinde skrýš.
Tvoje říš se rozprostírá o poschodí níž.
Tam, co vylámaná mříž
hlídá naši vyjedenou spíž.
A uvnitř od těsta díž
a v ní tebe, vždycky když
tam za svitu hvězd nemaštěné málo
či docela nic večeříš
a při tom sníš,
žes té mísy,
té od včerejška neumyté misky
nejkrásnější mišš.

JAKO ODJIŠTĚNÝ GRANÁT

Když mě už docela nic nenapadá,
přemýšlím,
jak dostat aspoň maličko geniální nápad,
či skromněji,
jak kápnout na myšlenku důvtipnou až kampak,
aby jí ani žádný vzdělanější prevít odolat nedokázal,
takový nějaký nenápadný nápadík,
který by mi vybuchl v hlavě
jako na bojišti odjištěný granát,
jemuž bys namístě podlehl,
a já si potom zase honem musela
vlasy před zrcátkem urovnávat.

SPOŘÁDANÝ SPÁNEK

Jako v rosou pomoučené pavučině
bujně ochmýřený vánek
opatrně ošívá se,
tak já ještě po půlnoci
na schrutém prostěradle
jevím života stále příliš známek.
Že to má i něco kladných stránek?
Hrome, ale co slušný a spořádaný spánek?
Klíč, jímž světa vyprodaný krámek
navečer bůhvíproč zamyká se,
aniž poznám,
zdali uvnitř či venku zůstala jsem.

TO MĚ SOTVA ROZBREČÍ

Že ty ve mě nevěříš,
mě sotva rozbrečí.
Jelikož v moji existenci nevěří
ani fotobuňka u dveří,
když, ledva se odněkud zaškeří,
udeří,
když se na mě svým netečným okem všetečně zaměří,
na mých ženských proporcí dosud dívčí rozměry,
když si mě bez mrknutí svým supím bystrozrakem
labužnicky přeměří
a než zlovolně přikáže přiskřípnout mě,
což nikomu nepřeji,
do mě totálně negujících veřejí.

ZOUFALÁ TROSEČNICE

Přihodilo se mi to za nejednoho kodrcání se Prahou,
že tramvaj,
hnaná příliš zpěněnou vlnou, příliš silným proudem,
náhle a s mohutným drcnutím a zaskřípěním
narazila svým pravobokem do refýže.
A natošup mě z přeplněných útrob vyvrhla ven do ulice.
A já se stala toho nepatrného, osamělého a pustopustého
kamenného ostrůvku uprostřed nedozírného a hrozivě útočícího oceánu
nehybných, netečných a nebetyčných velkoměstských domů
šťastně zachráněná zoufalá trosečnice.

OVŠEM JAKÝ TY MĚLY ŠVIH!

Šatičky z konfekce, nic kromobyč,
jen laciný zelený taft a jednoduchý střih.
Ovšem jaký ty měly švih!
Ani jsem jim nemusela pomáhat vlastními půvaby,
i tak, i bez jakékoliv mojí zásluhy mně tenkrát - prý - slušely!
Tenkrát, kdysi, v tanečních... A letos si je stromy oblékly.
Aby jednou taky ony byly šik
v těch ubohoučkých hadříčcích
pro chudé studentky.

NIC NEPOSTRÁDAT

Jako by byla pokaždé něčím zaskočena
zima kvůli létu opět o rok odročená.
Zatímco já bych byla docela spokojená,
kdybych taky jako ona dokázala
odcházet a přitom záda neukázat,
nic nemít a nic nepostrádat,
vědět své, ale dnes to už radši nikomu nevykládat.

BUDE MI OBLÁZEK SVATÝ

Z padrtě Země zvedám nevelký,
bíle žilkovaný a do valounku vymísený a přitesaný kámen,
abych ho měla vždycky při ruce,
abych ho měla vždycky v kapse,
kdykoliv ho budu hledat,
ten možná první frcíček prapočátku světa.
Že mě bude tížit a potrhá mi šaty?
On může,
nikdy ho nezahodím,
nikdy jím neuhodím,
bude mi oblázek svatý.

DÍKY MOJÍ ŽENSKÉ MAZANOSTI

Kde, kým a zač
jsou dneska básníci proklínáni?
Ale třeba právě v tomhle klubu by mě dali
s těmi zítra slavnými vyvrheli a ztroskotanci,
s těmi budoucí ctihodné literatury
příštími bývalými desperáty dohromady.
Proto kéž by postačilo k vaší zlosti,
že už jsou mi vlastní,
ovšemže jenom díky mojí ženské mazanosti,
téměř všechny atributy
požadované umělecké i společenské zhrzenosti.
Pouze to mi ještě chybí do sbírky povinných zvráceností:
dostatečně pobuřující dílo,
skandální soukromí,
nepochopitelná sebevražda
a na neznámém místě zahrabané kosti.

JE TO JENOM O TEN POCIT

Se sněhovou čepičkou
na své zimní, vlastnoručně upletené a nanejvýš hřejivé čepici
se deru proti zběsile útočícímu vichru,
proti oslepující chumelenici
dlouhou, prudce se svažující a kluzkou ulicí
až na samotný její konec.
Na onen, jemuž se říkává konec konců.
Abych, až se tam náležitě ztrápená, někdy octnu,
byla doopravdy zcela v koncích.
Vím, je to jenom o ten pocit,
který ve mně skoro pro nic procit´.
Ke kterému by však bylo lépe dojít,
když už tedy těmi naprosto nezbytnými, těžkými a kolikrát velmi složitými,
tak alespoň lehce a bezchybně zatančenými
životními kroky.

SAKUMPIKUM NIC

Kdyby méně bylo někdy spíše víc,
pak nejvíce by muselo být sakumpikum nic.
Prostě by pak nejspíš nebylo to, co je,
a bylo to, co není,
a život, ten napraný do batůžku,
ten do krosny na záda naložený,
by byl možná spíše k unesení.
Proto dělám,
že v kapsách hledám,
co tam vůbec nemám.
A že mě už žádná další hloupost nenapadne,
ačkoliv básničky,
i ty slavné,
jsou na papír tak nenáročné
a na místo tak skladné.

KTERÉ BY MĚ VŽDYCKY POZNALO

Místo fikané pohádkové lišky si ochočím
dokonale vybroušené a naleštěné zrcadlo,
které by při pohledu na mě mému pátravému
a maličko nevěřícímu zraku žádný odpor ani meze nekladlo.
A které by mě vždycky bezpečně poznalo.
Nebo se k opaku otevřeně přiznalo.
Prostě, které by mi určitě nikdy nelhalo.
A když,
tak by mi kvůli tomu aspoň šminky ze stolečku hloupě nekradlo.

OKNO MÉHO POKOJE

Za vteřinu pouhou
noc temnot smolou
začerní okno mého pokoje,
moji životní vyhlídku
a častou příležitost pro mých zkoumavých a žasnoucích pohledů
rozkurážené zrakové výboje.
I když jen ty bez boje.
Co bylo ve dne hlučícího a přelidněného světa
živým, podivuhodně věrným a téměř hmatatelným nástěnným obrazem,
to mě večer zavře doma samotnou
jenom s mým zředěným, sotva načrtnutým,
ale tím sebesedomýšlivějším zrcadlovým odrazem.
A jeho bíle orámovaným,
do tmy za mnou, vlastně přede mnou, zahleděným výrazem.

UŽ NE!

Už si není co rozmýšlet!
Hned teď můžeš okusit mou odpověď.
Ale třeba stejně dobře pomůže
to jedno zlé slůvko o dvou umíněných odpíračských písmenech,
ta hrůzná slabika nad jiné příšerné vymítačské formule.
Takže ti ho budu vyprávět bez přestání,
dokud svojí chlístající krví nezaliješ,
nezaplavíš moje tebou přesně zasazené rány.

TAK SE TAKY NIC NESTANE

Co kdyby ses pro jednou
obtěžoval sebe nahlédnout
právě a jenom očima mýma, těma oliv zrzavozelenýma?
Tou špehýrkou jen z čistě ženské zvědavosti pozdvižených víček?
A skrze moje vždycky maličko vyjevené brýle?
Možná by to i tobě přišlo milé.
Třeba se ti tam dává ve známost,
co ti žebra prudčej´ zvíří,
co zřetelněji rozbouří tvoji hrudní kost.
Ovšem pokud ne,
nu, tak se taky nic nestane.
Jenomže tak krásný pohled na tvou adresu
ti snad už ani do poštovní schránky vícekráte nepadne.

PRO TEHDY A PRO KDYBY

Tedy, lásko, že se nestydíš
už zase shánět alibi
pro tehdy a pro kdyby.
Pro dvě stébla
vodním vírem po hladině roztančená
a nesmyslně se chytající
každým okamžikem tonoucích
u piva, u čaje, u kávy,
ty mě za sukni a za vlasy,
já tebe za vysahané svědomí,
za prázdné,
za do poslední mrtě vysypané a vytřepané rukávy.

ZDALI SMÍM

Stále ohnivěji mi mráz tváře rozpaloval,
jak žhavě a neodolatelně na mě apeloval,
zatímco sníh pohroužený do závějí
se náhle rozpakoval
moji za tebou v každou roční dobu
oddaně kočující stopu
teď a tady znovu zopakovat.
Jako by rozvažoval,
zdali jsem toho hodna,
když také v kosmickém řádu
svým způsobem obsažená,
zdali ještě vůbec smím tvoje gravitační pole,
ten bezútěšně rozkotaný a zpřemetaný binec
tvých pedantsky urovnaných silokřivek,
aspoň semotamo navštěvovat.

BEZ SEBEMENŠÍHO UZARDĚNÍ

Vrtkavého obzoru zvětralé loubí
nepolapitelný horizont úhledně vroubí
matným oparem z horka.
Kéž by mohla zpátky k chodidlům přilnout
moje do prachu cest příliš snadno vyzrazená stopa.
Ne, dnes se opravdu nechci s nikým potkat.
Setmělo se nakvap
a bez sebemenšího uzardění.
A noc teď zeje prázdnem mezi vteřinami
jako stodola přede žněmi.
Před sklizní přezrálé černočerné tmy
a štěstí chybějícího ke štěstí.

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu
DV 10/2011: ***
DV 10/2001: Dnes imrvére v cukrárně a další