na další stranu
Zora Wildová
VŽDYŤ TY CELÝ JENOM HOŘÍŠ!
Poslyš, ohníčku, ty jsi ale nějak ohnivý,
kýchne-li ti vítr či průvan do hřívy!
Že se začneš rázem až za ušima nenasytně olizovat
těmi svými mlsounskými jazýčky
vždycky, když tak rychle vzplaneš!
A že kolikrát i pro maličkost vybuchneš nečekaně!
I pro kdekterou darebnost jsi okamžitě zapálený!
A často do všeho zbytečně příliš žhavý.
Počkej, sáhnu si, jestli nejsi chorý…
Au, vždyť ty celý jenom hoříš!
Inu ovšem, to je přece tvoje
kvůli sobě
jiným prsty pálit!
A přitom, hlupáčku, oč že ty se dáš parádně napálit
i od zlomené zápalky!
Jen se otře o bok oné malé ožehavé věcičky tvaru krabičky
koncem s kapkou svékapku vznětlivější hlavičky,
abys, jsa zapálen,
byl tím svým začátečnickým,
jenomže ihned až riskantně přepáleným zápalem
k smrti dopálen,
že než ses pořádně rozhořel,
už jsi ke své potupě dohořel,
sám sebou upálen.
Že než jsi dokázal roznítit pouze po tobě toužící
dobře vyschlou dubovou hranici,
než jsi stihl rozvinout v plnosti své jiskrami sršící schopnosti
a aspoň jedinkrát za život jako každý správný oheň přeskočit
a zapálit,
a jinému rybník vypálit,
žes dohořel, žes předčasně do mrtě na troud vyhořel,
a tak, ó bože rozbože, ve všem, o co ses na tomto světě pokoušel,
zcela, žel, pohořel.
|
