literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

***

Sotva oděrkami
Kolik toho ještě bude muset moje tělo bolet,
než se zhostí svojí pomíjivé role?
A to mi už dlouho čelo zdobí
mezi očima stovkami života ran
do kůže vytesané uvozovky.
Přesto mám strach, že všechny ty dosavadní,
že všechny ty rány, jež lze utržit od života rány,
ty až na kost a z každé strany,
byly sotva oděrkami.

Jenomže já vejdu i tak
Až ze mě jednou bude jenom prach,
už nepocítím, co je strach:
už se o svůj sud i osud jako dosud nebudu muset rvát.
Už budu mít navždy jisto,
že kamkoliv se vrtnu, se pro mě najde místo.
Kam vítr, tam i já se budu hnát, tam poletím i já
na ples v opeře, na ten všech bálů nejslavnější hoch candrbál
s bratránkem průvanem valčíček i tango tancovat.
A když ho omrzí se se mnou vláčet,
budu se, než sloužit zraku ledva za poprašek,
stejně dál zelektrizovaně vzduchem vznášet,
budu dál rejdit, vířit a kolovat v šíleném davovém grand sólu
pro nafoukané nýmandské elitáře,
rozdrcena až na tady všude kolem setrvale rozptýlený a migrující nanoprášek.
Proto bez obav zavítám rovněž tam,
kde mě zatím nikdo nikdy nevítal,
kde by přede mnou chtěli snad
dveře i okna na kličku zavírat.
Jenomže já vejdu i tak a nebudu se ptát.
Nebudu čekat na pozvání ani na pozdrav,
vnutím se i pro případ,
že by se mnou někdo zapomněl či odmítal počítat.
K čemu, blázínkové, prachovka! Nač vysavač!
Neboť kdo kdy kých´, ten přece ví,
jak tohle bezcílně těkající nakypřené nic
dovede nosánek vydatně potrápit!
Jak explozí bouřlivého kašle přimět hruď
zoufale se zpěčující plíce vší silou vydávit!
Z toho si pak může mravní naučení dovodit,
kdokoli mě uvidí sedat si dřív než ostatní.
Až mně, nepatrné,
bude přes veškeré zákazy a zábrany a protesty přesto dovoleno,
byť maximálně opatrně,
usedat,
až vy, velcí a všemocní a zasloužilí, budete muset
na svých piedestalech třeba ještě celou věčnost stát.
I vleže spočinout budu smět.
A lhostejno, zdali na vámi ztracených
či zatracených předmětech.
Sebetitěrnější detail světa i ty nejrozsáhlejší plochy univerza
důkladně a ze všech stran
až do nejzazšího záhybu pudrovat,
tence i bohatě ve vrstvách,
do kterých budete, co vás znám,
leda nemravné obrázky
nataženým ukazováčkem rádi kradí malovat.
Poněvadž takové zrnko prachu lze snadno setřít.
Leč, ouha, jak hbitě se ono umí zase zpátky vetřít!
A že se dá jediným tahem dokonale smést?
Avšak jen za tu cenu, že se ono hned
až do hvězdných sfér
dokáže nad vás, nad váš nevysoký obzor,
nad váš ubohý lidský rozměr vznést,
a zároveň se nad nikoho nepovznést.
A nakonec ani samo sebe,
ani tíhu svého lehýnkého bytí neunést.
To když vlastní vinou padne, kde svojí vahou spadne,
kde klesne zpět do prachu cest:
ó, jaká to teprv pro budoucí čest,
smět si mou malilinkatost i do nadcházejících věků
na podrážkách nést!

Ovšemže ne každému se tím zavděčím.
Ovšemže ne každý mi bude pro to nevděčný!
A tak až ze mě (už brzy) bude jenom prach,
přestanu se bát, že bych někam nesměla;
a jak já bývala nesmělá!
Ale že i příště výhradně v sektoru pro nezvané?
Budu se těšit!
Však se nikde tak dobře my malí a bezvýznamní nevyznáme.

Zatím
Chci se vyspat ze života, jenž mi nepřeje.
S hlavou pohozenou vedle polštáře
zírám jako zkamenělá noci do tváře,
dokud mi na bubínky uší nezabuší,
co už dobře tuším,
ujištění, z něhož mě kolikrát až horko poleje:
děvče, vždyť se ti toho zatím zase tolik neděje:
to ti jen sklapla i ta z posledních poslední naděje!

Jenom se ještě větve pustit
Jsem list, tak jak jej život vystřihl a vybarvil:
jsem list
četně rohatý a divoce žíhaný,
list s klikatými, vystouplými a kornatými žílami,
list hustě popsaný
stále drobnějšími a abstraktnějšími písmeny,
jsem list potrhaný a zmačkaný a nikdy nečtený,
zato však se silně zlacenými okraji,
jenom se ještě větve pustit
a chvíli pak spěchajícím a nevšímavým lidem
pod nohama
papírově šustit.