literární časopis založený v roce 1964

Lenka Vitvarová

***

...vůně sněhu. Jarní tání a pak zase doba plná očekávání. Těším se na ni celé léto. I když léto mám moc ráda, jsem ve znamení na rozhraní Ryby a Vodnáře, pro mě je voda volnost a svoboda, když se nořím pod hladinu, chci zůstat dlouho pod vodou a dívám se kolem, cítím se tak zvláštně na hranici pozemského a vodního života, ale musím se zase nadechnout, ale jen na malou chvíli a pak zase po vodu, voda hladí moje tělo, dotyky vody jsou slastné, žádná látka nebrání. Pak barevný podzim jako paleta bláznivého malíře i šedé mlhy, ze kterých vystupují krásné siluety, které jako by nebyly ani opravdové, první mrazíky halí zemi do stříbra, a už ji cítím tu svoji vůni sněhu, první vločky. Možná se smějete. Bláznivá holka. Nadechněte se taky.
....možná za to může podzim, možná soumrak, blížící se doba vánoc, někdy někde uvnitř mám pocit čehosi co musí ven, ale neumím malovat, dovedu si představit, jak stojím s barvami před bílým plátnem, a tahy štětce mi běží hlavou, a pak hned už to jde, barvy sem tam, divoké energické sytě barevné a pak najednou jemné tiché něžné. Neumím ani skládat hudbu, ale občas hudbu slyším, právě někde uvnitř sebe obrovskou, hlasitou, deroucí se ven, plnou, která naplní místnost až po strop, a pak tam ještě zbývá místo pro jemné, snové tony. Ale zpívám, ráda, nic úžasného, ale je to můj zpěv a já ho cítím. Zpívám a někdy i tančím, bláznivá, pak se směju zadýchaná, rozcuchaná, zpocená, vydaná ze svého jádra. A pak taky někdy zkouším něco napsat, ale jak popsat pocit, který zaplňuje celé člověčí nitro, deroucí se ven všemi smysly, nemám to nechat na vás, poetové od fochu?
...ráno. Mám je ráda, brzká rána, kdy je ještě šero, to úžasné ticho, kdy město, ulice, lidé spí a pak se jen líně probouzejí, ranní vůně kávy ještě v pyžamu a užuž se derou sluneční paprsky skrz žaluzie, otevřít okno na balkon a zhluboka se nadechnout, ucítit ranní chlad a zase rychle zavřít, brrr, doušek kávy, teplá postel láká ještě se zachumlat, zavřít oči a vychutnávat ten pocit mlčícího budíku
.město pláče. Ranní uplakaná cesta do práce, střídaní tichých a hlasitých kroků, pár projíždějících aut, několik kolařů, spěchajících dostihnout čas, ještě je tma, v kalužích odlesky noci, jdu pomalu. Vlastně je hezky, déšť nevadí, procházím ztichlým sídlištěm, dřív než se dostanu k hlavní silnici, tady se město už probouzí, zástupy aut, přebíhám silnici, ještě stačím poděkovat řidičům, kteří mě pouštějí. Dnes je mi tak lehce, dobré ráno, město
….proč se ptá dítě při objevování světa, proč se ptá žena, kterou opouští manžel, proč se ptá nemocný, když slyší svoji diagnózu, proč tady jsme. A spoustu dalších proč, skoro by se chtělo odpovědět proto. Odpovědí na každé proč je nová zkušenost, poznatek, zklamání, ale vždy je to posun k něčemu novému na cestě, k uvědomění si sama sebe, nová příležitost. A tak se stále ptáme mladí, dospělí, staří a někdy už ani nečekáme odpověď, protože ji známe.
Protože víme PROČ
....jednou tě potkám a zplaněná růže přestane být planá. Budeme se spolu smát a dělat spoustu věcí, společně, ruku v ruce, nic nám nebude na překážku, protože to tak budeme cítit, a pak přijde chvíle, kdy se budeme číst navzájem. Pod řasami tě sleduji, oči ti jiskří, díváš se smyslně a usmíváš se, hladíš mě po tváří, po vlasech, vdechuješ mi nový život a začínáš číst můj - vlastně náš - příběh, tolik nádhery, něhy. Uvědomuji si, jak je mi blaženě, až nadpozemsky krásně, a vidím, že tu nejsme sami, je tu s námi TEN, kdo nám drží palce tam někde nad námi.
Zavíráš oči a začínáš zhluboka oddychovat.
Jdu za tebou…