na další stranu
Zora Wildová
STAROST JARA
Co mi v létě nejkrutěji chybí?
Popiračský duch zimy.
A v zimě se zase velmi divím,
kam se poděl léta ne bezdůvodný pocit viny.
Zatímco za jara postrádám
onu až hmatatelně hmotařskou filozofii
všezamlžujících podzimních dýmů, par a chmár.
Kdežto od podzimu se mně výrazně nedostává
prastará starost jara,
aby smrt,
jež z nás neustále po kouštíčkách
uždibává,
nikdy neustala.
VĚCI K PONECHÁNÍ
Je to takový hloupý jarní zvyk starých svědomitých hospodyň
jednou do roka obrátit naruby celý dům, byt
či aspoň spíž
a kdejaký kout do čista vysmejčit
a při tom dokořán rozzívnout každou skříň
a s výkřikem rozkoše tam zase cosi zapomenutého
asi tak jako dnes na Zemi úplně nový světadíl objevit.
A taky zásuvky dnem vzhůru rázně na podlahu vyklopit
a obsah kousek po kousku pečlivě roztřídit na věci k ponechání
a krámy k nasycení popelnic.
Ale pak nás v půli snažení zlomí únava
a ruka i vůle zaváhá
a přikrade se pochybnost
nebo ještě lépe zlost
na tu všeho zbytečného harampádí
svatou psí příchylnost.
DIVŽE SVĚT NEZBOŘÍ
Sotva někde ještě ve veliké dálce tiše,
ale nepřeslechnutelně zabouří,
je konec ticha před bouří.
A pak je to už jenom na bouři,
jak moc ji ta šleha z tak nanicovatého mráčku,
(co zemi stěží jednou obkrouží,
ale o to víc se (s)prchnout pokouší),
jak moc ji pobouří, jak si ji vyloží,
a pak je to už jenom o bouři, jak se do toho položí,
kdy se rozbouří, divže svět nezboří!
Divže nesrazí hřebínek kdejakému vyššímu stromu, domu, pohoří. I vlně na moři.
Ano, i na člověka se oboří.
Když příliš naroste a zpychne, když si to zaslouží.
Tak ho pěkně nahlas okřikne, zpucuje, pokoří.
Tak mu do uší naloží
pár výchovných dělových náloží!
Ale to jen než se patřičně vybouří
a než v dotyčný okamžik jako sáhnutím na knoflík
nastane ticho po bouři,
takové, jako bylo to před bouří.
A než si dá ještě jednoho, už jen sotva slyšitelného, práska na uklidněnou.
Než si naposled zakouří mlžným oparem nad louží.
Než se takhle krásně po zlém
zase se všemi na chviličku udobří.
LETNÍ POLEDNE
Kdo žíznící vprostřed polí žáru
by nepožádal chladivou studánku
o malou, nepatrnou radu?
Však vánek hranou, jíž přibrušuje kameny,
nás ihned lehoulince osuší.
Je mi teskno a nerozhodně jako v tvém náručí,
když mi svou přívětivost tiše vkřikuješ do uší.
A na rozpálených tvářích cítíš,
jak slunce pro svou galaxii plane
odhodlaně a neskrývaně,
jak pokojně hoří
svými extatickými plazmatickými hoři.
A za říčkou kus od nádraží
nás poleká první psí zaštěkání.
A brzy za ním kurážně a důvěřivě otevřené domy,
jenom do nich vstoupit.
Tady snad ještě dělají člověku přítrž
pouhinkým zaklinkáním na kostelní zvony…
LISTÍ SUŠE ŠELESTÍCÍ
Už zase v parcích po trávnících
i po dlažbě na chodnících
pohrabuje vítr listí suše šelestící,
jist si,
že město pro zimy sněhobílou nikdo jiný lépe nepočistí.
Jenže tomu chlubivému podfukáři je zjevně fuk,
že pro mě je taky jenom vzduch,
třebaže mě každou chvíli
pořádně prožene po ulici
za čepicí
z mé hlavy pod kola aut
kolem nebezpečně spěchajících
se nečekaně mrštně vrhající.
A MĚ SI UŽ VŮBEC NEVŠÍMAL
Vítr si mě zhurta a důkladně,
avšak pouze neškodně očichal,
a hned zas dál pospíchal,
upaloval v dál,
až za ním šál z mlhy par jako bílý voál vlál,
docela sám se hnal a křižoval
nad rovinou pustou a vymetenou
jako po zadělávce poklizený vál
a mě si už vůbec nevšímal,
jen mě jemně ovíval,
jen mnou povíval, jen mnou províval,
jak se tak nad ostatním světem
do nespočetna jeho stran
s každým výdechem toho, čeho se na něm
(a mezi námi, a tedy taky tady mezi námi)
možná i víc než zdrávo nadýchal,
jak se nad ním na ten svůj obrovitý chřtán úplně dokořán
rozplýval,
až se úžasem zajíkal,
jak si při tom zadýchal, až se přitom zadýchal.
A až si i párkrát, (ale to už jen tak na okraj),
na celý kraj zavzdychal, že si…, než si… a… a pak si,
až si pak, nejmenší ze všech mál,
svým posledním vydechnutím už jenom ledva postýskal,
že si kdesi u vysokých skal právě dovýskal.
|
