na další stranu
Zlata Hálová
DÁLKA
den samotný
ovečka zbloudilá
na paměť zůstane
v údolí volání
o stromy v korunách
větrem zachycené
VE STÍNU SLOVA NAJDEŠ SLZU
strachem kvete vřes
a metlice
a pomněnka je znavena
polekaná modř
protože je ten čas
kdy mluvím do pera
protože uzavřel se
kalich slunce
z něho jsem opilá
polekaný den
a soumrak letí blíž
toulavým neklidem
lom zvučí ozvěnou
třesknutých skal
stýská se neslyšně
polekaná noc
jen tráva polehává
já vstávám dál
MŮJ ČAS
čas je
drží mne za ruku
a vleče
bránu zavírám
vyvrátí ji
k růžím utíkám
sežehne je
ptákům se schovám pod křídla
nedá jim napít
můj čas na blízku
můj čas na dálku
můj čas k tobě
MNOHÉHO NĚKDY
šest dnů a šest nocí
sedmá je neděle
nedělám Nic
to velké Samo
se Někdy stane
Samo se zadělá
na smrt
nebo zrození
tance Spolu
PŘÍTOMNÉHO DNES
Ty
nevíš že tančíš sám?
a já sama že čekám?
z jara kveteš do léta
v podzimu uschneš
Já
zimou se třesu
a zimou ti umřu
Bude – Nebude
Mnohého už bylo
TAK MLADÍ
Tak mladí
tak křehcí
byli jsme
Roky plynuly
málo co chci
vzpomínat
ale vzpomínám
(nedá se někdy
hlukem města
než mlčet k sobě)
Dnes vzpomínáním
jak přišlo slunečné ráno
v našem prvním bytě
Šťastném
studentském
sklepním bytě
(jedno léto
když jsme na měsíc odjeli
vlhkost pokryla plísní i nádobí)
To ráno jsem otevřela oči
a na polštáři vedle sebe
uviděla červené jahody
Orosené
po noci ještě chladné
voněly čerstvou zralostí
(vstal jsi dřív
abys je natrhal
než se probudíš řekl jsi)
Nikdy jsem tě
nemilovala víc
než tehdy to ráno
Nikdy později
nezačal nový den
jahodovými dotyky
A nikdy už ze zahrady
nepřišel ten chlapec
co šel brzy ráno na jahody
aby mi je položil na polštář
|
