|
na další stranu
Zora Wildová
DEJ SI BRÝLE NA OČI!
Chtěla bych se ti, pravdo, tak dlouho dívat do očí,
dokud je přede mnou dříve či později nesklopíš.
To, když poznáš, a uznáš,
že já lež doopravdy sprostá
nejsem o nic horší než ty,
pravda svatá, jasná, čistá, prostá.
To až tě umlčím anebo ukřičím slovy,
která se mi do chřtánu s akustikou katedrální lodi
právě hodí,
až ti předložím důkazy,
po nichž budeš potřebovat transfuzi, šití, dlahy, obvazy,
až tě pokryji nechutnými plivanci,
jež žaludek hnusem naruby obrací,
až ti svým smajlíkovským úsměvem odloudím přátele
a oni se s radostí a úlevou odtáhnou od tebe.
A ani tvoje skvostné renomé
jimi k tobě blíže nepohne!
I tvůj v národních barvách vyšívaný prapor
rychle změní tábor.
Až ho v kanonádou z kulometů a dalekonosných děl
a přesně na cíl naváděných dronů, raket, letadel a střel
trillerově vyhrocené scéně,
ó, to bude řež,
ó, to bude zteč,
uchvátím suverénně
a nad hlavami všech
jím budu mávat já, já, já nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná
hlásná věž,
ó, to bude jek
ó, to bude řev;
a věz, já už zařídím, že ten tvůj přepjatě patetický, ušlechtilý
a vznešený lyrický sopránek v něm zcela zanikne,
až hlasem hromovým zvolám,
ale kdež, to je lež, že jsem lež!
A pak se zaklínej, že jsi přece něco víc
než jen nedosažitelná meta
zástupy notorických lhářů
na piedestal všehomíra postavená!
Takhle nekriticky si fandit, blázínku, to dovedeš jenom ty;
ono záleží, podle jakých kritérií hodnotíš naše entity
zejména co do kvality naší kvantity.
I napříč veškerými názorovými proudy
oceňované kreativity
nás, odvěkých protagonistek reality show relativity.
Nicméně i kdybys v relevantních předvolebních průzkumech
i jejich zpřesňujících statistických přezkumech
teoreticky vyšla u většiny lidstva, co se mravopočestnosti týká,
jako ta nejvyšší extra liga,
svět, až se dostaví nedostatek chleba,
pokud mu za něj flák chutného masa nedáš,
přesto ve svůj prospěch nepředěláš.
Že je to tvým ideálním cílům a idealistickým výzvám
nestydatý výsměch?
Nepochybně!
Žel tak si stojí pravda o té tvé vpravdě
chorobně přecitlivělé a nedůtklivé ryzí pravdě!
A proto nemůžeš snést
můj doktorský striktně realistický vhled
do svých úzkostných a pro tvou čest
nestravitelnými kameny úrazu
ucpaných střev,
proto se mu bráníš,
jako by ti při tom měl snad uletět nějaký ten nevoňavý…
No ne, i tobě?
Toť pro mne, okno a průvan - no problém!
Co však zůstane,
mi přichází obzvláště rozkošné,
a totiž, že jsme si v ledačems podobné,
až na to opačné znaménko decentně zamaskované
v klubovém odznáčku na sáčku, na tričku, na róbě,
o němž tvrdíš, jak ošidné,
že zrovna jím se od sebe tak diametrálně lišíme.
Avšak ono stačí vzít tě do tance
a v jeho zápalu ti dupnout na nohu, kopnout nefér do palce,
a vsaď se, o co chceš, že ucukneš
byť jen droboučkým nalevo anebo napravo úkrokem,
a znejistíš
a bude po tvém neochvějném postoji,
a z pevného kramfleku se stane obrtlík,
který nelze zastavit,
zato já jsem schopná se z každého selhání svého zalhání
na místě vykroutit jedinkou piruetkou
správným směrem roztočené čamrdy.
Ne, se mnou se, prosím, už raději nehádej,
kdepak je dneska středověk!
Ač ani tenkrát to nebylo ani naposled, ani poprvé,
kdy jsi byla celá v plamenech a celá od krve!
A to údajně pouhopouze kvůli mně!
Ovšem když se dvě
stejně přitažlivé, umanuté a ješitné ženské,
které v touze se prosadit,
jsou s to se ještě přikrášlit až zrak, až i rozum přechází,
tak když takto pro nároky filmování
rozhodujícího klání na bitevní pláni
dvě skvěle nalíčené divadelní umělkyně
plus chytré horákyně
na sebe narazí,
odrazí se to logicky ve vztazích…
Že na potkání klneme si, že nemáme se rády?
Bodejď, když ty mezi ty svoje samoživitelské klady
kladeš samožersky
i svoje už jenom samo o sobě trestuhodné vady!
Rač se rozpomenout,
kolikrát ses ukázala bezpříkladně krutá,
kdežto já nad Samaritána z Bible,
nad matku Terezu v sárí modrobílém
altruisticky milosrdná!
A jak často býváš věru smutná,
zatímco já, a speciálně v nouzi toho nejhrubšího zrna,
vždycky absolutně nutná.
A vůbec, já, ve srovnání s tebou,
nejsem zas tak velká pruda;
a taky, přiznejme si,
se mnou ani v nejmenším nikdy není nuda!
Takže, milá pravdičko, namísto těch svých zrcadlových
tebe zbožťujících klapek si nasaď na oči
ostříží 3D brýle zesílených
optických a antireflexních vlastností,
ať z toho, co ty v mých o sobě uvidíš,
konečně pochopíš,
jak na tě nahlížím zase já. Jak se mi zamlouváš.
A jsi-li tak objektivní a demokratická, za jakou se vydáváš,
musíš nad sebou zdrceně svraštit obočí.
Poněvadž uzříš, že nejsi tolik krásná,
jak ses sobě a svým věrným dosud zdála,
a zapravdu mi dáš, že tě hyzdí mnohý kaz:
jen se tni do svého svědomí, že i ty si občas zalžeš.
A nepovažuješ to za lež.
A že tě leckdy nikdo, ani tiše, ani ze svého kříže, nechce slyšet…
Leč nepropadej pro to ihned své latentní,
nevyléčitelné, autoimunitní, sebedestruktivní skepsi!
Popatři na mě, na můj optimismus,
a bude po vyhoření, a bude po depresi!
Vždyť víš, že každý máme (právo na) svoji pravdu.
Doufám tudíž, že u tebe ji rovněž já jednou najdu.
Toužíš, stále toužíš zvítězit?
No tak do toho!
Tak se tady a teď chop své kruciální příležitosti!
|
