na další stranu
Miroslav Václavek
Dvacet jedna gramů slov
Projela kolem
na sobě neviditelnou podprsenku
aby byla vidět
a její tramvaj
vydala horký povzdech
jako ty když říkáš ne
pak spadla první kapka
a zněla
jako funébrmarš pomalu bubnovaný prsty na umakartový stůl
a další
už zněly jako miliony políčků za pozdní návrat se rtěnkou na tváři
a růží déšť
nemravní psi
k sobě nestydatě čichají
jako ženy k testeru
než si koupí parfém
a kamenní andělé
mají ve tváři výraz
jako když ti přinesu málo peněz
pamatuji se
když jsi mívala rty od červeného vína
i mého spermatu
a za okny vycházelo rudé slunce
jakoby někdo vyvěsil japonskou vlajku
na znamení divného míru
a nikdo neměřil čas
ani vzdálenosti mezi námi všemi
a všechno se zdálo být tak přirozené
že nebylo třeba přemýšlet
nad tím jestli zemřu
a město bude lehčí o dvacet jedna gramů mé duše
i kilogramy mých hříchů
Nad Prahou
Stál jsem nad Prahou
a to město bílé i temné
bylo cítit soumrakem sakrálně vanilkou šlapek
a rybí restaurací na Kampě
neony v zapadlých pajzlech mrkaly cizokrajným open
uvědomujíce si svoji jepičí existenci
i hranice svitu a tmy
tvé šaty na Andělu
ti chtěl svléci ten podzemní vítr
a ty jsi měla starost o své vlasy
a já chtěl aby nám ujely všechny vlaky
až na konečnou
a my zůstali
když máš strach z letících holubů
svíráš pevně moji ruku
a já si uvědomuji
že jejich oči jsou jako kapky krve
a že se dnes budeme milovat
|
