Miroslav Václavek

ŘÍJNU

A tráva jak plameny
bez hnutí hoří
krajina s kameny
se v podzim noří
Nebe je hladina
pod kterou plujem
a kapka bezedná
vody ve smutném
Oči mi odpouští
jemnými hlasy
jíní se rozpouští
jako tvé vlasy
Ohníčky mrazíku
holuby pálí
a hadi jazyků
v ústech mi vstali
Je ráno odpovím
na vše co chceš
nahoře v listoví
opadá lež

K TOBĚ

Ty jenž jsi stvořil
věřím že slyšíš tato slova
dej aby noc která je příliš krásná
než aby nebyla jen sen
se stala mostem k ránu
a domem všech kteří zaslechli tvé ticho
Děkuji ti za mé srdce
kterým jsi mne obdaroval Pane
neboť v něm se skrývá tvé největší dílo
láska
Začalo svítat a jedna z hvězd
která je i tvojí radostí
je tvář světla
a i když jsou všechna slova příliš malá
na to aby popsala okamžik který představuje probuzení
Prosím
nechť tam kde byla před vteřinou ještě poušť
teď vytryskne pramen
a my kdož sytíme těla
se napijeme
jako mladé laně z břicha země
jehož studánky jsou zrcadla v nichž spatřujeme
a nejsme příčinou zla
protože čas jež jsi dopustil
nás svléká z těl
a tak dříve než bychom vůbec mohli pochopit
naše viny
pevné se mění v prach
den v soumrak
a pták v duši

MUSÍM

A jak stále víc potkávám čas
přemýšlím o tom za prostorem
co je za vidět
co je za slyšet
co je za být
aniž bych vlastně mohl uchopit odpověď
jinak než ticho
které z nás vychází když kosti jsou soumrak
slovo prach
a sen vědomí těla z druhé strany seděl jsem u stolu se dvěma pohraničníky
pohlédl jsem jim do očí a nebylo jim co odpustit
a jedním Židem jenž jezdí na dráze
jejíž koleje mají stále svou Osvětimskou zastávku
a vlastně tvoří dokonalá nekonečna
ale to jsem cítil jenom já protože mé vnímání
je ovlivněno nirvánou které jsem dosáhl v páté třídě
a hrozně jsem se toho bál
pil jsem pivo jako protijed na jsoucna
a nepřišlo mi to divné
když jsme se bavili o věcech za věcmi
ženských a počasí
protože město s uhry na tváři
šedivělo přicházející tmou
a všechny stíny byly podobny mizejícímu jímž jsme
pak nevěsty větru oklamány tancem
vdaly se v trávě za stébla mých zamyšlení
jež se staly součástí okamžiku tohoto světa
a která vidím jako oblaka
řekl jsem „už musím“
ale stejně jsem nevěděl kam
myslel jsem
a stejně nevěděl na co
a pak
začalo pršet
aniž by vlastně někdo věděl proč
neboť proč bychom se vlastně ještě na něco ptali
kdyby podzim byl tím co jsme my
a my stali se podzimem

PODZIM

V pokoji ze čtyř stěn
na stropě nebe
obrázky sixtinské
tam pro nás slepé.
Kam vede právě teď
let ptáků v oblacích
dělí nás ze skla zeď
od všeho nad věcí
Venku je podzim
a modrá mlha
i tikot hodin
odraz svůj vrhá
Mé pondělí věčné
být chvílí snášíš
jak stíny slunečné
pro mě duši ztrácíš
A ona lehounká
jak pavoučí loď
tvářiček záclonka
vylétá z vod
Ach Bože přebože
jak my se modlíme
ústa svá do kříže
na tebe myslíme

GAGARIN BLUES

To neprší
voda padá
z mraku země do nebe
Je ve tvářích
chvíle deště
která oči kolíbe
Pes přinesl
v srsti kapky
bílé jako diadém
Každou chvíli
paní za zdí
pošle pána asi ven
Tma je trochu
mrká světlo
to umírá žárovka
Vlákno hoří
smutkem praská
syčí jako sodovka
Bůh prý není
zase píšou
jeho děti do novin
Jsem zvědavý
co by řekl
na to Jurij Gagarin

V PRAZE

Chtěl jsem se ztratit
já holub bez města
mé oči
v korunách jeřabin malostranských zahrad
i hluboko pod zemí
neseny eskalátory k přestupu na soumrak
neviděly nic než nebe
kterého si nikdo nevšiml protože na něj nikdo nerozdával reklamu
i pankáči a jejich holky
kteří se jindy dívají byli slepí jako všichni
a kontrolovali jestli se na ně dívají ti kolem
když na ulici napodobují pohyby sex
že by je člověk pohladil
a přesto bylo modré jako křídla racků
v jejichž perech se zrcadlí voda tak
jakou ji chceme vidět
to neviditelné nebe
v němž letěly ptačí šípy i oblaka podobná představám a navoněným holkám
o kterých vím že nemyslí na nic jiného než na sebe
a tak je těžké jim pomoci
protože mé tělo opisuje neznámé kruhy
na usmířenou
i jen tak
a vlastně jsem se tak nalezl
s každým vědomím jehož jsem se dopustil
jen kvůli sobě
když na náměstí kde se dívá Boží oko
myslel jsem že mám milion pocitů najednou za celou Prahu
a za padlého anděla který odvrátil tvář rychlostí světla
jsem se pomodlil Otčenáš
ale přiznávám že jsem s tím spěchal
a i když
nejhezčí západy slunce jsou nad Německem
nejlepší záchody jsou v Belgii
a nejdrzejší holubi jsou v Londýně
pak ztratit se v Praze
je mnohem víc

V NEVIDITELNÉM

Na druhé straně deště
běží čas
a padá prach
jen při pohledu na sklo
cítím své tělo
jako tady a jako teď
a myslím na všechny kruhy tam dole
ještě stále je zhasnuto od včerejška
a v zapomenutém soumraku
kreslí světlo zvenčí tmu jdoucí z hvězd

my pálíme se o sebe a nevíme
kdo můra je kdo lampa
a šum spalování považujeme za vzdech
nazí jako bychom se právě narodili nebo zemřeli
když mne přivádíš zpět do dětství

neboť stvoly obilí v němž jsme se ukrývali před nedělí i cestou
jsou stejné jako tvé vlasy v nichž jsem se ztratil
abych pochopil jak důležité je nehledat
jako jednu z nejvyšších odpovědí
o tobě a mě

ještě jako jeden z darů ti smím číst myšlenky
strach kdy ti uschne košilka
strach zda ještě miluješ
strach před ránem
kdy ticho muže a ticho ženy tvoří to čemu říkáme anděl

a sociální balada hraná za zdí
které jsme si vymysleli aby bylo čemu naslouchat
promlouvá o špíně jejíž smysl je jen v tom
abychom si měli nad čím umýt ruce
a jediné co vím a kvůli čemu bych snesl pohled na něčí bolest
je, že i noc má svoji duhu

když se lámou kapky o památníky hrdinů
a mlhu jejich dětí které nejenže se nikdy nenarodily
ale jsou úplně neviditelné
jako ty a já
protože právě jen nejsme součástí spektra
v němž se dá tolik spatřit
a tolik nevidět

OBOLUS BLUES

Ráno je holubí
z lidí den svítá
pohled je na nebi
pěkně v tom lítá.
Tělo je bez křídel
myšlenky peří
do ranních zrcadel
je mnoho dveří.
A v dechu začíná
spát letos zima
slova jen hladina
být zapomínám.

V karetním stolku
smrt hraje esem
jen mraky žmolků
po kapsách nesem
Hodiny tikají
na druhou dobu
u jiných partají
vstávají z hrobu
Jenom my ležíme
hluboko v sobě
kam vstávat nevíme
v té ranní době
Srpen je v ulicích
je ještě brzy
nalézat ve větvích
Perseid slzy
Do očí pohlédni
dej tak dva oboly
a srdce probodni
ať ráno nebolí

OPILÍ

Listem plane ráno z větví
stromu ještě malý oheň
tam utrhnu rubín třešní
na stín trávy nezapomeň.
Čas dvanáctkrát právě dýchá
zvon ten ptačí hnízdo je
padá večer do Jericha
tmami vržou veřeje.
A zatroubil první anděl
pečeť úst je zlomena
sad té noci něčím zplaněl
na rtech ticha semena.
Včely v černém bzučí z drátů
zlato zhaslé v prstenech
růže leží v hloubce šatů
smutky tmavnou v kamenech
Na dlani ti roste pole
z brázd kdo jsi mé obilí
stébel našich větve holé
jsme hlínou těl opilí

MĚSTO

Blikaly neony
jak mé dávné rány
a nahoře z bolestí rodil se den
v oceán bez kostí ve světlo dítěte
má bdění jsou bez měst
řekl jsem ke sklu
a uviděl tmu vraného koně odejít jako dětství
v sen ulic v páru Prahy
a nevěděl jsem zase co chtít
snad jen někam položit věnce rukou a narovnat stuhy
za zhaslé žárovky a lampy se staženými knoty
obejmout tě v zahradách jež jsou na vstupenky
opět se v tobě plést nad ošizeným pivem U zavřených očí
a měnit alespoň polohy hlasu když vlastně není co říci
snad kromě toho že utahaná servírka s tváří mé třídní učitelky
píše na notové osnovy z pivních čárek noty nealka a křížky guláše
jako rekviem za městské holuby a dospívání
ale to město není
snad jen kdybych snil
viděl bych že stále přeskakují jiskry
že v žebráckých kloboucích je třicet stříbrných deště
a Jan Nepomucký nemaje jazyka kterým tě miluji
spí ono tajemství a propadá v čas

cítím tvůj bronzový pyl a slitiny těl
jímž jsi přítomno mé město
když zakoušíme splynutí v jedno
tvořeni snad kameny rozbitými do soch
a schodišť jimiž se dotýkáme ve svém jití
že snad jedině v takový okamžik jsme
jako ty

KAM

Ještě není brzy a není kam vstát
zatím pokoj s okny kolem nenastal
ještě není pozdě probudit se snad
každý na své hvězdě spíme k sobě dál

Jen rybář loví v dešti kapek bílé ryby
slyším jeho slova jak zdola nahlas mlčí
a vlasec je třpytem všech mých malých kdyby
jež za mlhy míří vzhůru k nebi z očí

Jednou v duze najdem město tichem svítit
vejdem každý dovnitř ze své strany smrti
a poznám tě ve vůni, kterou noc je cítit
najdu tě ve světle kterým svítí děti

A odpustím ti modré ty mně černé viny
o nichž se nám zdálo že jsou mezi námi
kam plynou všech mrtvých jejich živé stíny
kam otevřu dveře mezi zde a tmami

Ostatní tvorba Miroslava Václavka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Odpouštím, Teď a další
DV 84/2016: Za noci, Vůbec a další
DV 80/2015: Brzy, Vidím a další
DV 76/2015: Není, Zapomíná a další
DV 73/2014: Bože, Kvůli tobě a další
DV 69/2014: Myslím
DV 64/2013: Růže pro Salome a další
DV 61/2012: Buddha blues, Přejdu
DV 58/2012: To léto, Jestli noc
DV 55/2011: Do rána a další
DV 53/2011: Březen, Blues pro dva, Blues pro psa
DV 49/2010: Kdo jsme, Villon blues a další
DV 47/2010: Se mi zdá a další
DV 45/2010: Člunky, Alfa a další
DV 44/2009: Chvíle, Nad hrobem a další
DV 42/2009: Ty a já, Bílé ráno a další
DV 41/2009: Než přijde smrt
DV 40/2009: Promluvím, Sklem
DV 37/2008: Dvacet jedna gramů slov, Nad Prahou
DV 36/2008: Tiše, Jestli a další
DV 34/2008: Den
DV 33/2008: Před půlnocí blues
DV 29/2007: Jižní vítr
DV 28/2007: Kohoutovo blues...
DV 22/2006: Pohlédla jsi
DV 18/2005: Tichounce
DV 16/2005: Jako mrtvý