na další stranu
Petr Chmel
VMILOVANÁ
Vypiju tě ze džbánu
natrhám tě v jahodách
vysním si tě v županu
rozsvítím tě v temnotách
vystřihnu tě z leknínů
vyšlechtím tě v růžích
zahřeju tě ve stínu
v rýmech jsi mou tuší
vložím si tě do rámu
vymaluju střapatou
jaká býváš po ránu
roztomilou vysmátou
vybrousím tě v opálech
rozzářím tě do slunce
roztočím tě na bálech
pošlapu ti střevíce
načervením z ostružin
všechny tvoje polibky
do paměti uložím
sladké mokré zážitky
uvěř téhle básničce
vím že jsi se pousmála
vždyť hluboko do srdce
drahá ses mi vmilovala
ZKLAMANÁ
Splínů plnou hlavu
obrněná štítem
schovává se v davu
před Amorovým šípem
oči pláčem potemněly
nevěří už v sebe
nezlobí se na anděly
jen ztratilo se nebe
zevšedněly lichotky
dvojsmyslné řeči
když z citové se marodky
už pár týdnů léčí
jak vzdáleně zní slova
které básník píše
kam je život schoval
proč změnily se v klišé
kde z červánků jsou rána
z nichž poeta je nadšen?
když probouzí se sama
spát když chodí s pláčem
kam poděl se žár rýmů
nespoutaných objetí
teď v hrudi cítí zimu
bezmoc nebo prokletí
opravdu je romantika
jen berlička pro duši?
zeptala se básníka
on odpověď však netušil
kdo žalu nikdy nezažil
kdo neměl rána smutná
ten štěstí by s nevážil
a nevěděl jak chutná
KAMELOT NADĚJÍ
Neposedné vědomí
bláznivější srdce
obnažené soukromí
to úděl veršopisce
nahatý je v myšlenkách
na lásku když ódy pěje
múza cudná milenka
opodál se tiše směje
charakterní rýmu páže
alchymista slov
pod pláštíkem svatozáře
piluje svůj sloh
věty psané na sametu
do milostných příběhů
vykouzlené z bájných světů
konstelace pro něhu
možná snů je rozsévačem
které k hříchu svádějí
nebo derviš seslal z mračen
kamelota nadějí
do mozaiky upřímnosti
vkládá střípky sebe
zalesknou se v ješitnosti
když nízko je jim nebe
v rozedraném plášti světce
ženskou duši studuje
to prokletí je veršotepce
že vás prostě miluje
JENOM TOLIK...
Jenom tolik piju
na kolik mám žízeň
jenom tak si žiju
hýčkám si tvou přízeň
jenom tolik sním
aby jsem mohl spát
jsem rád že vím
a můžu o tom psát
jenom tolik chci
co dát ti můžu zpátky
možná tři pusy
dva hektary lásky
jen tolik líbání
kolik si budeš přát
něhu do dlaní
to hned ti můžu dát
jenom tolik sebe
kolik váží cit
srdce co nezebe
to všechno můžeš mít
jenom tolik očí
dej mi milá svých
v nichž plamínky se točí
a roztomilý hřích
ROZPUSTILÁ BÁSNIČKA
Ve stínu modřínu
hladí si modřinu
která už modří mu
Hledě na děvu
ve sporém oděvu
upadl na dřevu
S úsměvem mazlíčků
v kratičkém tričku
kráčí přes říčku
Chviličku postála
s vodou si pohrála
sukni si kasala
Z pod ní pak v okamžik
vykoukl nezbedník
krajkový trojúhelník
Vlnky jsou dlaně
dvě nohy laně
vstoupily na ně
Smyslně líně
smáčí ji v klíně
jak rty ve víně
Trochu se zarděla
když před ním seděla
tvář měla anděla
Dávám si za vinu
tu tvoji modřinu
pusu pak vlepí mu
Leží tam ve stínu
pod zády zeminu
bližní jsou k bližnímu
|
