na další stranu
Petr Chmel
MYŠLENKA NEPOSEDA
Myšlenka se přehrabuje
prsty ve tvých vlasech
za chvíli už světélkuje
na leskem rudých rtech
Do očí ti dlouze hledí
poskakuje po tváři
nespočine neposedí
v úsměvu se prozáří
Rozlije se po šíji
aby sklouzla po ramenou
teplem tvým se opíjí
s grácii svou neposednou
Opatrně s noblesou
jemná jak síť pavoučí
obejme tě na prsou
vždyť nechtěla tě zaskočit
Možná trochu déle
než káže světská etiketa
užije si více chvíle
pohledem na vrchol světa
Z něžných výšin Afrodity
pak přesune se líně
tulačka bez identity
spočine v tvém klíně
Rozpustilá v smyslnosti
neb to myšlenka může
odbornice na něžnosti
fantazie muže
Myšlenka je neposedná
jako motýl poletuje
už ti hladí kolena
pak zas jinde zaflirtuje
Je jak moře bezedné
jako vítr větroplach
však nikdo mi ji nevezme
nemusím mít o ni strach
SMUTEK KRÁLŮ
Krví zplihlé nádvoří
potemnělý středověk
v kládě zloděj komoří
vedle katův pacholek
Cholera se s morem bratří
zbídačený lid
hrobníkovi pomahači
už nemají co pít
Jenom ohně žoldáků
ozařují nebe
kteří za pár zlaťáků
zabili by sami sebe
Král na trůně zlomený
krmí šunkou psy
nad praporci s růžemi
louče v sálu pohasly
Po prohraných bitvách
vybledl lesk drahokamů
bratr bratru byl tu vrah
spálené jsou střechy domů
Nehledá se žalobce
když se hrdost s pýchou
válí někde ve stoce
s poraněnou míchou
V očích dětí bez otců
nespoutaný vzdor
chladné oči porotců
v nich on ten nuzný tvor
Doba vyschlá nádorem
zvony smutně zvonící
páter s pivním bachorem
vysvětil už šibenici
Rod nevymře po přeslici
jak umírají tihle páni?
Na dřevěné šibenici
brzy za svítání
INZERÁT
Kdo ukradl mi lásku
ať vrátí mi ji laskavě
mám na čele vrásku
pár šedých vlasů na hlavě
To se přece nedělá
nemám na ni pojistku
teď mi schází docela
mám na srdci bolístku
Kdybych jenom tušil
že se láska krade
víc bych se k ní tulil
nebyl bych teď na dně
Snad vypíšu odměnu
dvacet zlatých nálezné
výlet k moři mrtvému
nebo vilu s bazénem
Čertu duši upíšu
začnu chodit do kostela
zrak bych vrátil slepýšům
vystřelit se nechám z děla
Jen pro tu lásku z plyše
co tu se mnou byla
už necítím ji není slyšet
jenom bolest po ní zbyla
Kdo ukradl mi lásku
ať poctivě ji vrátí
já nosím černou pásku
fakt docela se trápím
S ní je život složitý
bez ní však je pustý svět
je lepší být z ní opilý
než v samotě střízlivět
VZDUŠNÉ HRADY
Dej mi ždibec úsměvu
postavím ti vzdušný hrad
dej času prostor pro něhu
měj touhu pořád milovat
Rozpusť se mi ve víně
abych tě mohl pít
chutnáš v rudém Tramíně
jak všemocný energit
O tobě chci večer snívat
rozprostřít tě tmavou nocí
do hvězd tajně si tě skrývat
tvoje sny mít ve své moci
Ve vzduchu tě rozptýlenou
ústy lačně nasávat
pak se třeba zalknout tebou
a chvíli potom nedýchat
Jako déšť tě v bouřce rozlít
do květů vzrostlých stromů
nádherně tam budeš zářit
navzdory bleskům hromům
Do všech tepen svého těla
infúzí tě dostanu
abys mi už nechyběla
až na cestách sám zůstanu
Vybuduji vzdušné parky
s nebeskými květinami
nedaleko od Polárky
kde hrát si budeš s kometami
Pro koho tu báseň píšu?
Komu skládám k nohám nebe?
Pro tu která se v ní možná pozná
třeba zrovna pro TEBE
ANDĚLÉ 6
Když mají andělé
náhradní volno
smutno je v kostele
v putykách plno
Splín se jen usměje
když štěstí zmatené
z vedlejší koleje
rysy má kamenné
Vůle a naděje
v kaluží u parku
bramboru umyje
splín kouše do párku
Ve světla tma
a ve tmě nicota
chce se ti spát
do konce života
V zrcadle šklebí se
podivná tvář
pohledu bojí se
jak dobře to znáš
Víno se zakalí
jako tvé oči
notně je ospalý
andělů kočí
Když mají andělé
hodně moc přesčasů
neznají přítele
a tíhnou ke chlastu
|
