na další stranu
Miroslav Václavek
Promluvím
Sníh pod nohama křičel
jakoby v každé vločce lámal můj krok všechny její kosti
a malíř bůh si zkoušel všechny stupně šedi
na bezdomovcích ztroskotalých o zadní stranu Šumperského Kauflandu
když zapadalo neviditelné slunce
myslel jsem na věci mezi nebem, zemí, mužem a ženou
a velké ticho které mne napadlo
znělo jako když si nemáme co říct
únor tančil v korunách
jako my ještě předtím než spolu spíme
a zastihne nás ráno
když předstíráme spánek
pak voní čas i postel
když odejdeš do sprchy nebo navždy
venku je cosi mezi mrazem a táním
a na ústech mi hnízdí pták
až vyvede mladé promluvím
Sklem
Déšť se sněhem jak láska a nenávist
na oknech černě taje
v hodině třetí nedá se spát
tma je jen stín
co padl do pokoje
jsme těla a prach
viděl jsem ostrov své smrti
krajinu z proutí
i svůj strach
a písek pak
jež propadl
mi k nohám
v ptácích jsou lidské duše
a svět je klec
jsem sklem když skrze mne se díváš tiše
ven kde hasnou lampy
a den se počíná
a je šedý jako moje kůže když jsem se narodil
vůně schnoucího deštníku
stopy svlečených šatů
byla jsi tu
pak ses skrze mne dívala
|
