Jiří Novák

Dvě malé povídky

TA PRAVÁ

Procházka jako každá jiná. Nebo ne? Dnes jdu z poněkud „rozevlátý“. Musím se trochu projít, urovnat myšlenky po včerejší příhodě. U obchodního centra jsem potkal svého staršího kamaráda z dětských let. Bydlí v nedaleké obci a dnes přijel s manželkou na nákupy. S nadšením přijal pozvání do blízké restaurace se zahrádkou. Protože neřídí, tak si s chutí dá sklenici vychlazeného pivka. Neviděli jsme se dlouho. Nejdříve přišli na pořad dne vzpomínky. Pravda, malinko upravené. Tak, jak nám je přetvořil v paměti čas. Potom jsme vedli takové ty řeči o práci, ženách i dnes dospělých dětech. Kamarád je velmi akční. Má mnoho aktivit. K tomu je výborný vypravěč. Téměř mě nepustí ke slovu. Jsem za to rád. Sám se nemám čím chlubit. Vedu fádní, stereotypní život. Před časem jsem se rozvedl, a krom občasných výletů na motocyklu, se nemám čím pochlubit. A těch několik turistických výšlapů také nestojí za řeč. Tak o rozvodu pomlčím. Nerad bych zkazil příjemnou atmosféru. Je to sice dlouho, ale ještě ta křivda bolí. Možná je můj smutek umocněn osamělostí, do které jsem se dobrovolně uvrhl. Sex mi tolik nechybí, opravdový vztah však ano. V duchu utíkám od chmurných myšlenek a dál poslouchám kamarádovo barvité vyprávění. Zrovna s nadsázkou hovoří o tom, jak jeho paní překonala zákeřnou chorobu. Jsou již spolu neuvěřitelných čtyřicet let. Upíjím chladného moku a dál nasávám všemi smysly jeho barvité vyprávění. Odpoledne se postupně mění v podvečer. To jsem si mohla myslet, kde tě najdu, přeruší povídání elegantní dáma, na které jsou ještě patrny stopy po těžké nemoci. Kamarád vstane, vzájemně nás představí. Usadí manželku vedle sebe, přímo naproti mně. Jeho paní je velmi sympatická. Je z ní cítit silná osobnost. Vyzařuje z ní klid a mír. Výborně se doplňují. On divoký jako rozbouřené severní moře. Ona představuje teplé, klidné vody tichého oceánu. V jejím přístavu je každý v bezpečí. Je famózní. Mám pocit, jako bych ji znal léta. Z podvečeru se stává večer. Je třeba jít domů. S příslibem vzájemné návštěvy se srdečně loučíme. Pak její zlatavé oči na mne upřou vážný pohled. Nebojte se, ta pravá láska přijde. Řekne na rozloučenou. Dnes v práci jsem si na tuto větu několikrát vzpomněl. Jak to mohla vědět, že jsem sám? Ještě k tomu to řekla takovým konejšivým hlasem. Jako matka. Jsem tak zabrán do svých myšlenek, že si ani neuvědomuji, že přecházím ulici. Přirozeně jsem si ani nevšiml přijíždějícího vozidla. Vůz s potížemi zastaví takřka u mě. Leknutím se nemohu ani pohnout. Jen zírám na to auto. Jako v mlze vidím řidiče, který vystupuje z vozu a spěchá ke mně. Nestalo se vám nic? Osloví mne ženský hlas. Je to řidička, uvědomuji si. Také si uvědomuji, že je moc hezká. A sympatická. Beze slova na ní zírám. Má příjemný hlas. S nehranou starostlivostí na mě upírá blankytně modré oči. Pomalu se vzpamatuji z leknutí. Ne, promluvím tiše. Nic mi není. Promiňte. No, budu se snažit. Odpoví ona klidně. Postřehnu náznak úsměvu. Pak se mne zeptá: Na co jste proboha myslel, člověče? Bez uvážení odpovím. Na to, že přijde: „Ta pravá“. Nyní se opravdu směje. Vy na to ale jdete zhurta. Oči má však vážné. Mlčím. Nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Díváme se navzájem do očí. Nevím, co mne to napadlo. Uchopil jsem ji za obě ruce. Také jsem se usmál. Ne, to ne. Nejsem „takový“. Stiskne mi lehce dlaně. Mám pocit, že vzájemné spojení trvá věčnost. Oči i ruce jsou propojeny. Vzpamatuje se první. Co kdybych vás kousek svezla?
Kéž by mě svezla hodně daleko!

PĚSTI

Po dlouhé době jsem popil s přáteli v hospodě. Pár kluků se vrátilo z basy, tak trochu vzpomínáme na staré časy. Potácím se podnapilý směrem k domovu. Ale co to nevidím? Tohle snad není pravda. Je tady. Určitě je to on. Člověk, který za všechno může. Zničil mi život. On přeci nemůže vědět, co jsem pro ty lidi okolo vykonal. Jak jsem se obětoval. Snažil. Nyní je blízko mě, možná jen dva kroky. Neznám jej osobně, ale popis sedí. Vytáhlý hubeňour se zastřeným pohledem. Takovým, co mají rády holky. Tolik příkoří. Ještě víc ubližování i ponižování. Dokonce mě kvůli němu zavřeli. Je toho tolik, že kdyby byl ten člověk obžalován, tak by spis čítal nejméně tisíc listů. Přišel jsem o rodinu, když mne poprvé zavřeli. O děti, které skoro neznám. Jak to mohl ten člověk udělat? Proč? Jasně, vždycky se rád poperu, jsem přece chlap. Ale toto byla bouda. Neskutečná bouda. Vypadá trochu jinak. Ne, určitě je to on. Nemohu se přece splést. Začnu bez varování. Ruce sevřené v pěst, nemilosrdně útočí. Stále stojí na nohou. Přidám na intenzitě úderů. Překvapený si nestačí krýt důležitá místa. Padá. Jeho tělo se mění v hadrového panáka, kterého v pádu přijímá neútulná zem. Mám čas se nadechnout. Adrenalin mi dodává zvířecí síly. V hlavě mi defiluje minulost. Milenky, manželka. První dítě. První velký kšeft. Následuje spousty malých lumpáren. Než přišla opravdová „rána“, která mne i moji rodinu měla zabezpečit na celý život. Nebyla ženská, která by mě v tu dobu nechtěla. Celý svět mi ležel u nohou. Svět krále se zbortil jedním udáním. Udáním za malou naivní facku. Ani to nebyla facka, ale výchovný pohlavek. Nic si nepamatuji, byl jsem tenkrát opilý. Domeček z karet se náhle zbortil. Deset let je dárek, tvrdil můj advokát. Nevěřil jsem mu, ale čas mu dal za pravdu. Museli mě monitorovat delší dobu. Tohle byla záminka. Spadla klec. Rok uplynul od mého propuštění. Mám novou, mladou kočku. No, moc nová není. Trochu mezi námi bylo už před tím. Ale miluje mě. Já miluji ji. Pro ni má cenu začít znovu. Jediná za mnou chodila na povolené návštěvy. Když bylo opravdu ouvej, tak její dlaně se změnily v ruce chápající, milující matky. Pochopil jsem, že je to ta pravá láska. Opravdový člověk. Často mne nabádá, abych toho nechal. Jenže mě to provází celou dobu. Ta křivda. Musím se pomstít. Dnes mám šťastný den. Potkal jsem toho starého mizeru. Dostává co proto. Torzo člověka na zemi se mění v krvavé poselství nesmyslné pomsty. Biju, kopu, nemohu přestat. Tu máš! Křičím opojený šílenstvím. Ani nevím, kdy to přestalo. Také si nepamatuji, kdy jsem přišel domů. Vzpamatuji se až u cigarety, kterou si zapaluji doma u televize. Ruka se mi třese. Dostal co mu patřilo. Pomsta. Omerta, jak se říká na Sicílii. Snažím se uklidnit. Pomalu vytáhnu ze šuplíku pistoli a začnu ji čistit. Tohle mne vždy spolehlivě uklidní. Zase si hraješ s tou pistolí? Promluví na mě náhle má milá. Vždy mne překvapí, chodí jako duch. Její úsměv mě vytáhne ze špatných myšlenek. Ale její oči jsou dnes jiné. Představ si, že dnes přepadli mého nemocného, staršího bratra. Víš, to je ten, jak říkáš, že je podobný nějakému hajzlovi. Mám ho moc ráda. Asi umře, říkají v nemocnici. Proč, vždyť nikomu nikdy neublížil. Promiň, že tě s tím zatěžuji. Mimo tebe mám jenom jeho. Musím se vzpamatovat, udělám nám něco k večeři. To je dobře, že jsi doma. Moc tě potřebuji miláčku. Žena vejde do kuchyně. Upírám prázdný pohled do ústí pistole. Omyl. Bože, já jsem takový pitomec. Vždyť vypadal přece jako on. Žena v kuchyni postaví konvici na kávu. Myšlenky se jí zatoulají až do dětství. Vzpomíná na svého bratra, ochránce. Nesměl se na ní nikdo křivě podívat. Nosíval ji na rukou. A pak ji roztočil kolem dokola. Celý svět se změnil v jednu šmouhu. Starší bráška. Dnes starý pán. Hrozně se o něho strachuje. Ještěže má svého přítele. Začal kvůli ní sekat dobrotu. Není sama. Nakrojí chléb a připravuje přílohu.

Pískání konvice přehluší ojedinělý výstřel.

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Dům ze staré ulice a další
DV 95/2018: Tři povídky z právě vydané knížky „Člověčiny“
DV 93/2018: Lentilka, Duhová kulička
DV 92/2017: Všední příběhy
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova
DV 104/2019: Robot, Dopis
DV 102/2019: Rodiče, Na plotně
DV 101/2019: Sníh, Dveřník
DV 100/2019: Tři malé povídky