Jiří Novák

VŠEDNÍ PŘÍBĚHY

Čtyřka
Od rozvodu uplynuly už čtyři roky. Zdánlivě nekonečná doba. Celý život jí pronásleduje číslo čtyři. Narodila se jako čtvrté dítě movitým rodičům. Měla krásné dětství. Rozmazlovaná, nepoznala strádání. Maturovala po čtyřech letech a vysokou školu zdárně ukončila také po čtyřech letech. Vdala se až při čtvrté, vážné známosti. Mají spolu čtyři děti. Bydleli v centru města v rozlehlém bytě se čtyřmi pokoji. A v tomto duchu by se dalo pokračovat i v jiných, méně důležitých záležitostí. Sama pod tlakem čtyřek dává situacím jakousi nadpřirozenou důležitost. Ano. Její tvrzení o tom, že spolu budou nejméně čtyřicet let je toho důkazem. Samozřejmě, není čtyřka všeho příčinou. Rozešli se po dvaceti pěti letech. Dvě starší děti, dva kluci, od ní odešli po dvou letech. Jsou již dospělí. Zlákala je práce v zahraničí. Zůstaly jí doma dvě holky. Dvojčata. Jsou zrovna v tom věku, kdy s holkama nejvíc mlátí puberta. Skoro každý den se s nimi hádá. Má pocit, že je vůbec nezvládá. Kdyby aspoň ti kluci někdy zavolali. Musí přece vědět, jak to má máma těžké. Vůbec nezvládá hospodaření. Nějak se jí to vymyká z rukou. Všechno zařizoval on. Její bývalý manžel. Ona sama nemusela vůbec nic. Ne, nežila ve zlaté kleci. Měla svobody dost. Vůbec ji nenapadlo, že se něco může změnit. Dávno zapomněla na rady našich babiček o tom, jak je důležité o vztah pečovat. Přestali se mít rádi. Jen tak žili. Pak se odstěhoval k jiné. Taková obyčejná holka! Co ta mu může dát? Bude mu věrná, jako jsem byla já? Vzteká se nad osudem. Sama cítí svůj díl na rozchodu. Stále je pěkná. Na svůj věk docela pěkná. Jasné oči zdařile skrývají rozmrzelost. Svět je tak nespravedlivý. Jak to, že je stále sama? Proč ji nikdo nechce? Nemyslím tím krátkodobě vztahy. Někdy i náhodné, spěšné milování, které přináší potěchu jen v daný okamžik. Po něm zůstává jen hořká pachuť z lásky zaměněné za sex. Cestou domů jí užírá závist, když potká spokojený pár, vedoucí se za ruce. Domů nepůjde. Má vztek na holky. Stále něco chtějí. Cítí, jak je vynervovaná. Musí si sednout. Opodál je autobusová zastávka. Usedne a snaží se nerozplakat. Je zcela vyčerpaná. Úplně na dně. Hlavou jí letí všechny dosavadní neúspěchy. Křečovitě sevře ústa. Stejně se jí rozklepe brada. Slzy si nakonec našly svou cestu ven. Pláče. Neví, jak dlouho sedí na té zastávce. Autobusy s číslem čtyři přijíždí a odjíždějí s nařízenou pravidelností. Do jednoho z nich přes plošinu pro tělesně postižené, nastupují dva dospělí a dítě na vozíku. Plošina se zasune, dveře autobusu se zavřou. Autobus pokračuje v cestě. Zvláštní, napadlo ji. Ti lidé nebyli nešťastní. Smáli se na celé kolo. Opět se jí zmocnila sebelítost. Počká si na další autobus. Bude to čtyřka? Mami, tady jsi! A my tě hledáme celé odpoledne, proberou ji z chmurných úvah dívčí hlasy. Její holky. Každá z dívek si sedne z jedné strany. Spontánně ji obejmou kolem pasu. Vzali jsme ti i svetr. Kdyby ti byla zima, víš? Jak jsem na ně mohla zapomenout? Nebojte se holky, nic mi není. Půjdeme domů. Budu vám vyprávět, jaká jsem byla na studiích rošťanda. Vstane, uchopí obě dívky za ruku a pomalu vykročí k domovu. Stmívá se. Zrovna přijíždí autobus s neónovou čtyřkou za předním sklem. Zvláštní. Najednou vidí svoje holky jinýma očima. Brzy z nich budou ženy jako ona tenkrát, před čtyřiceti lety… Přeruší nastalé ticho. Víte holky, že čtyřka je šťastné číslo?


Kino
No, ani nevím, jak jsem k tomu přišel. Najednou jsem četl to devítimístné číslo. Telefonní číslo, abyste mi rozuměli. Vlastně si vzpomínám. Číslo je napsané na rubu účtenky z restaurace. Minulou sobotu byla taková malá pracovní oslava. Vypil jsem trošku více alkoholu než jindy. Tak si z této akce příliš nepamatuji. Dnes uklízím kapsy kabátu a držím účtenku v ruce. Pěkný les tam ty čárky za vypitá piva vytvořily. To však přejdu klidem. Zvláště, když už mám kocovinu dávno za sebou. Jen to telefonní číslo mi nedá spát. Zapsal si to tam některý z mých kolegů? Nebo je to nejapný žert? Nepamatuji si, že bych si něco s někým domlouval. A zmiňované číslo se s žádným z telefonních čísel mých kolegů neshoduje. Sám nevím o tom, že bych potřeboval někam z jakéhokoliv důvodu volat. Záhada s číslem mi nedá spát. Usednu k právě uvařenému šálku kávy. Jednou rukou míchám lžičkou v šálku. Druhou rukou obracím účtenku. Náhle se rozhoduji. Uchopím mobilní telefon a vyťukám na klávesnici čísla z účtenky. Po nějaké době se ozve hlas na druhém konci spojení. Jánová. Kdo je tam? Dobrý večer, odpovím nesměle. Najednou nevím, jak pokračovat. Když řeknu, že jsem objevil číslo na účtence z hospod. Bude mne mít ona dáma za ochmelku. Když řeknu, že mi toto číslo někdo dal, budu za otravu. A jak vysvětlím kdo a proč mi to číslo dal? Halo, jste tam?, přeruší mne paní z druhé strany. Ano jsem, odpovím. Promiňte, vůbec jsem nepředstavil. Víte zvláštní, mně nepochopenou shodou okolností, se mi objevilo v papírech vaše telefonní číslo. Je mi to opravdu trapné. Možná je to zápisek některého z mých dětí. Kdo ví. Jestli je to však číslo, které jsem si sám zapsal, tak hrozně rád bych něco nezanedbal. Mám rád pořádek. Žena se nejdřív ujistí, zda dobře slyšela mé jméno. Ne, neznám vás. A ani nevím, jak jste k mému telefonnímu číslu přišel. Popravdě mne to opravdu velmi zajímá, když mi k večeru volá cizí člověk. Nevím, co bych té dámě ještě řekl. Je mi trapně. Snažím se vysvětlit situaci, ale připadá mi, že se akorát zaplétám do jakési zmatené slovní pavučiny. Víte, že já vás asi znám. Ten hlas je mi povědomý, přeruší mé vysvětlování žena. Takový ten nevysoký mrzout. Co mu předloni odešla manželka. Tak ona mne zná. Do této chvíle příjemný hlas mne dostal kolen. Ale kdo jste vy? Vzpamatoval jsem se nakonec. To neznamená, že když máte příjemný hlas, že mne můžete soudit! Nesoudím vás. Všimla jsem si, jak se mne díváte ráno u mne v pekárně. Ano jsem to já, ta vysoká bruneta. Vy jste takový ten uzavřený chlapský typ. Jenže díváním se na sebe nic nevyřešíme. Co kdybychom si dali někde schůzku. Jen tak na popovídání. Abychom se lépe poznali. Život nám utíká mezi prsty. Jsem totiž také rozvedená. Děti mám velké. Poradí si i beze mne. Znova mne vyvedla z rovnováhy. Taková fešanda. A chce na rande. Poslechněte, odpovím náhle. Co kdybychom šli spolu do biografu? Dávají tam ten nový romantický film. Jen mi promiňte, zapomněl jsem jeho název. Někde ho tu mám napsaný. Ne, nehledejte ho. Půjdu ráda. Kdy jste říkal? Ve středu večer v Cinema. Vyzvednu vás před osmou u krámku. Mohu? Ano, budu čekat. Zavěsila. Dopíjím vychladlou kávu. V hlavě mi doznívá právě ukončený rozhovor. Moc se těším na středu. Jen by mne po čertech zajímalo, kde se to číslo na té účtence vzalo.

Šedivej svět
Konečně je pátek. Odpoledne pátek, abych byl přesný. Tento týden byl opravdu náročný. Mladí by snad řekli: „ Hektický“. Je to vlastně stejné. Hlavně, že už mám vše za sebou. V poslední době je té práce příliš. A osobní život? Tak ten skoro neexistuje. Po práci chodívám domů pozdě večer. K tomu jsem utahaný jako kotě. Ani si nepamatuji, kdy jsem byl na nějaké procházce. Pokud tedy nepočítám cestu pěšky do zaměstnání. Aspoň něco pro své zdraví dělám. Jsem již téměř v důchodovém věku. Nějak ten čas nabral rychlost. Od padesátky se rozběhl neuvěřitelnou rychlostí. V práci přišlo zasloužené povýšení. Neskromně musím říci, že bylo zasloužené. Podařilo se reorganizovat naší firmu. Ta v tu kritickou dobu byla téměř před úpadkem. Ustáli jsme s manželkou vleklou manželskou krizi. Možná nám v tom pomohly naše příliš brzy dospělé děti. Máme zvláštní vztah. Tolerujeme se. Jen se mi zdá, že se jeden druhému ztrácíme. Po příchodu domů si uvařím kávu. Pak si vezmu něco k jídlu. Možná ohřátý párek. Manželka je na vyšetření u lékaře specialisty v hlavním městě. Vrátí se až v neděli. Sobotu stráví s naší dcerou, která v Praze bydlí. Jezdí za dětmi často. Vlastně se není čemu divit. Vždyť stále pracuji. Zajistil jsem finančně celou rodinu. I děti měly do začátku díky penězům výhodný start do života. Nyní jsou všichni úspěšní. Bývají spolu s mou ženou často spolu. Jako bych do jejich společenství nepatřil. Připadám si, podobně jako nějaký neoblíbený šéf. Spousta darů je bráno automaticky. Prostě samozřejmost, vždyť si peníze nevezmu do hrobu. Že ano? Káva provoní náš byt. Do horkého nápoje vhazuji jednu kostku sněhobílého cukru. Se zaujetím sleduji, jak se po zamíchání lžičkou uklidňuje hladina v šálku. Nedočkavě, s požitkem, usrknu první doušek. Přes okno pohlédnu ven. Brzy se bude stmívat. Náhle se rozhodnu. Vstanu od nedopité kávy, rychle se obléknu a vyjdu ven. Je chladno, ještě, že jsem si vzal čepici. S rukama vraženýma hluboko do kapes kabátu, bloumám městem. Panečku. Tady se toho změnilo. Nadšení z nově postavených budov násobí stále rostoucí pocit svobody. U mostu pojmenovaného po známém revolucionáři odbočím a pokračuji kolem řeky. Oklikou se tudy dostanu domů. Kolem řeky vede udržovaná cestička, která je zároveň součástí městského parku. Oblohu zpola zakrývají tmavé, těžké mraky. Stromy s napůl opadaným listím ztrácejí svou barevnou rozmanitost. Jako by se celý svět oblékl do olověného hávu. I řeka se zdá tmavá, kalná. Na hladině je nějaký pohyb. Kačena doprovázena barevným kačerem míří k ostatním kachnám, které odpočívají v klidném meandru řeky. Kachní shromaždiště. Období, kdy si kachny divoké hledají partnera. Jak příznačné. Lidé na to dnes mají různé druhy tanečních večerů. I my s mojí ženou jsme takto začali. Bylo to hezké. A byli jsme mladí. Vzpomínky mne na chvilku odvedou do oněch časů. A pak se pomalu vrací k dnešku. Kachní pár se zatím vrátil k ostatním kachnám. Ty je přivítali občasným zakejháním. Mezitím vzpomínky doputovaly až k dnešnímu dni. Z kapsy vytáhnu mobilní telefon a volám dceři. Nejdříve se ptám na to, jak dopadla maminka u lékaře. Jestli jí je dobře. Pak hovořím s manželkou. Jsme rád, že ti nic špatného na tom vyšetření nenašli. Opravdu je ti dobře? Rozhodl jsem se, že za vámi zítra přijedu“. Už jsem tam nebyl dlouho. Připravte mi něco dobrého na zub. Manželka nezastírá, že je překvapená. Co tak najednou, řekne vážně. Mám pro tebe překvapení. Ale to ti řeknu až zítra. Taky tě mám moc rád, doplním nesměle. Tohle jsem nikdy moc říkat neuměl. Ona mlčí. Pak jemně doplní. Také se moc těším. A zavěsí. Ví, že nemá cenu naléhat. Prozradím jí to až zítra. Ptáte se co? Jen to na mne prosím neprozraďte. V pondělí zažádám o předčasný důchod. V práci už není co zlepšovat a kdyby, tak na řadě jsou ti mladí. Chci být se svou ženou. Chci jí být nablízku, aby už na mne nemusela nikdy čekat. Odjet s ní do Alp. Vždy o nich moc hezky mluví. Ta bude koukat. Mraky mezitím zakryly celou oblohu. Město sporadicky rozsvěcuje lampy veřejného osvětlení. Fouká. Vyhrnu si límec kabátu a vydám se k domovu. Usmívám se. Mám rád tenhle šedivej svět…

Ostatní tvorba Jiřího Nováka publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Kouzlo internetu a další
DV 90/2017: Puberta, Houska, Plačky
DV 89/2017: Vůně kávy, Domovní dveře
DV 88/2017: Smrtka, V přechodu
DV 87/2017: Devítka, Bez domova