Milan Nakonečný

JAN VRZALÍK - HISTORIKOVA TRNITÁ CESTA ŽIVOTEM.

Významný český historik Jan Vrzalík se narodil 21. ledna 1904 ve Zlíně v chudé, ale spořádaně žijící katolické rodině, dobře pečující o výchovu dětí. Janovi bylo dopřáno studium na gymnáziu v Kroměříži, odkud po maturitě odešel studovat historii na Karlovu Univerzitu v Praze. Stal se zde jedním z nejlepších žáků významného historika J. Pekaře, a vyznavačem jeho životního i vědeckého hesla „Padni komu padni“, to je přísně objektivního vyhledávání a vyhodnocování historických faktů. Po absolvování vysoké školy nějakou dobu vyučoval na gymnáziu v Praze a potom ve svém trvalém bydlišti ve Strakonicích, kde se také oženil a založil rodinu a od r. 1937 vyučoval dějepis a zeměpis na místním gymnáziu.
To je stručné curriculum vitae, ale jen velmi formální, neboť celý Vrzalíkův život byl poznamenán bojem za jeho tři bytostné hodnoty: náboženskou víru, historickou pravdu a vlastenectví. To studenta Vrzalíka vedlo v národnostně rozvířených poměrech první republiky nejprve r. 1926 ke vstupu do Fašistického studentského sdružení a odtud, po zklamání s poměry, které v tehdejších českých fašistických skupinách prolezlých policejními agenty panovaly, r. 1928 do vlasteneckého Národního svazu mládeže a studentstva. Po napjatých poměrech ve studentském hnutí se pak r. 1930 spolu se studenty Jindřichem Streiblem, Jožou Hricem a dalšími stal se spoluzakladatelem studentské organizace Vlajka, nejprve jako politického klubu a později jako vlasteneckého politického hnutí, jehož ideovými vůdci se stali zejména spisovatel a básník Viktor Dyk, přírodovědec a filozof univ. prof. MUDr. František Mareš, „Hradem“ pronásledovaný zasloužilý politik česko-amerického původu JUDr. Karel Pergler a kromě jiných i vlastenecky píšící esejista kníže Karel Schwarzenberg (Bojna). V té době se Vrzalík se studenty, kteří se oblékli do vypůjčených smokingů, stali, pobíhajíce v centru Prahy, pouličními prodavači revue Vlajka, tiskového orgánu politického hnutí Vlajka. Vedle Fronty publicisty a novináře Karla Horkého se obě tato, vedle celé řady dalších, staly nejvýraznější reprezentací národního vlasteneckého hnutí zaměřeného hlavně proti rozpínavosti tehdejších národnostních menšin, hlavně sudetských Němců, ohrožujících integritu mladé Československé republiky. Třemi dalšími cíly byl boj proti „hradnímu“ (to je tehdejším prezidentem T. G. Masarykem a ministrem zahraničí Edvardem Benešem) protěžovaného a naprosto odnárodněného kosmopolitismu (masarykovskému “realismu“) a posléze proti levicově intelektuálskému marxismu a politickému komunismu. Tento postoj vynesl členům Vlajky a jiných vlasteneckých organizací tvrdou perzekuci a cenzurní zásahy do stránek jejího stejnojmenného tiskového orgánu. První Československá republika nebyla sociálně spravedlivá ani dostatečně demokratická a státně suverénní v míře, za jakou byla mnohými publicisty, historiky a dalšími tehdy, ale i dnešními vydávána. Odpor vůči „Hradu“ vynesl vlajkařům zejména Janu Vrzalíkovi, který patřil, např. vedle katolického spisovatele Jaroslava Durycha a dalších, k nejagilnějším a nejvýraznějším kritikům tehdejších nešvarů na politické scéně prvorepublikových partají mnohé nepřátele. Vrzalík byl vystaven útokům „hradního“ tisku a dokonce soudním žalobám zejména potom, co se r. 1933 přihlásil k obhájcům pravosti Rukopisů („královédvorskému a zelenohorskému“ o něž byl sváděn ostrý boj již desítky let). Vedle prof. F. Mareše, K. Andrlíka a dalších patřil k nejrozhodnějším obráncům pravosti Rukopisů – Masaryk patřil mezi jejich nejvýraznější odpůrce, ale jeho kritika byla nedotknutelná). V kritické činnosti prvorepublikové Vlajky byly však i pochybené politické pověry soustředěné kolem antisemitismu, chápanému jako odnárodňujícímu kulturnímu a naší kultuře cizímu proudu, nebyl to v žádném případě antisemitismus rasový. Bojovné krédo tehdejší Vlajky znělo: „Osvobození národa od masarykovského realismu a pozitivistických pověr, proti židomarxismu a světovému zednářství“. Spojování antisemitismu s antibolševismem a kosmopolitním svobodným zednářstvím bylo tehdy obvyklé a vyplývalo z velmi problematicky zobecněných zpráv o tom, že mezi vůdci bolševické revoluce a sovětskými předními politickými vůdci byli židé poměrně početně zastoupeni. Jan Vrzalík se ve svých poválečných pamětech k tomuto svému omylu přiznal, litoval židovských obětí nacismu a přál zdar Izraelskému státu.
V r. 1935 se politické hnutí Vlajka přejmenovalo na Vlajka – Hnutí za Nové Československo. Se stoupající hrozbou nacistické expanzivní politiky byla ohrožována i existence Československé republiky, hrozby přicházely i ze strany sudetských Němců a slovenských separatistů – „luďáků“. T. G. Masaryk se nepochybně zasloužil o vznik Československé republiky, ale trval na „hradní legendě“, která odmítala pražskou „revoluci“ ze dne 18. října 1918 a nepochybně největší zásluhy, které měli zejména československé ruské legie svou antibolševickou sibiřskou anabází, jež ohromila celý svět. Ale Masaryk se také zasloužil o rozpad Československa nerespektováním „pittsburských dohod“, podle nichž měla být Slovensku přiznána po deseti letech existence společného státu rozsáhlá autonomie. Veliký čechofil a slovenský národní hrdina v boji proti maďarizaci kněz Andrej Hlinka, který si dovolil tuto dohodu připomenout, byl krátce uvězněn a potom držen v domácím vězení, což vedlo k nárůstu slovenského separatismu. V pomoc zednářské Francie a Anglie ztrácela naše republika důvěru, pomoc Sovětů byla riskantní, zbývalo Polsko, s nímž udržovali v tomto směru styky Schwarzenberg a Vrzalík. Napětí mezi „Hradem“, který koncem třicátých let reprezentoval už jen Masarykův nástupce prezident Beneš, vzrůstalo, protože Benešova zahraniční politika byla nespolehlivá stejně jako jeho povaha (což se dramaticky projevilo jeho postojem v únoru 1948).
Došlo k okupaci Čech a Moravy a současně k odtržení Slovenska. Již koncem r. 1938, v období vzepjatého českého nacionalismu zaměřeného na obranu vlasti proti nacistické a sudeťácké agresivitě se ve vedení Vlajky prosazoval antisemita a nacionalista Jan Rys-Rozsévač, který se po okupaci a zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava zmocnil vedení Vlajky a přihlásil se ke kolaboraci s okupanty. Po prvních projevech této zrady se přes hrozbu tvrdého trestu Jan Vrzalík a prof. F. Mareš v časopise Národní výzva statečně a ostře proti činnosti Ryse vystoupili a prohlásili, že Rysova Vlajka není pokračováním Vlajky – Hnutí za Nové Československo. Na výzvu českého protektorátního státního prezidenta Emila Háchy, skutečného vlastence, aby byla založena celonárodní organizace, která by hájila a pečovala o českou národní identitu, a která byla pojmenována Národní souručenství (přes devadesát procent Čechů se stalo členy této organizace), se přihlásil i Jan Vrzalík, který se stal členem kulturního výboru této organizace. Brzy se však toto Národní souručenství stalo předmětem útoků Rysových vlajkařů, k němuž patřil i útok proti jeho pražskému sekretariátu a jeho dočasné obsazení vlajkaři. Akce proti Národnímu souručenství (řada jeho významných funkcionářů byla zatčena gestapem a končila v nacistických koncentrácích) postihly ovšem i Vrzalíka: když se stal r. 1942 ministrem protektorátní vlády největší český kolaborant s nacisty plukovník Emmanuel Moravec, byl Vrzalík jako středoškolský profesor suspendován a zbaven nároků na penzi. To tehdy znamenalo útok na jeho životní jistoty a stálou hrozbu uvěznění.
S koncem druhé světové války se do osvobozené Československé republiky bohužel svoboda nevrátila. Prezident Beneš, o jehož kolaboraci s komunisty se v kruzích západních diplomatů s odporem hovořilo, kapituloval a „vítězný únor 1948“ znamenal další ztrátu občanských svobod. Jako funkcionář Národního souručenství měl Vrzalík problémy se získáním „osvědčení o národní spolehlivosti“ již v r. 1947. Jan Vrzalík v té době prodělával nebezpečný zánět očního nervu, ale měl naději na vyléčení ve Švýcarsku, kde mu umožnil léčení Mezinárodní červený kříž, ale ministerstvo vnitra mu odebralo pas s tím, že by v zahraničí mohl působit nepřátelsky proti republice – to se stalo r. 1947. Důsledkem bylo úplná ztráta zraku. To, co v jeho životě následovalo, nelze označit jinak než jako hrdinství a mučednictví. Nevidomý Vrzalík se dále věnoval letitému intenzivnímu studiu historických dokumentů, tentokrát tak, že v doprovodu svých přátel navštěvoval další archivy, jeho přátelé mu předčítali texty a on se naučil dělat si poznámky a posléze i ovládnout slepecké písmo. Vrchol jeho životní tragédie se však neodvratně blížil; se skupinou nejbližších přátel se scházel v proslulé kavárně Slávie, vždy prolezlé špicly té policie, která byla ve službách toho kterého režimu. Tentokráte to byla policie ve službách komunistů. Celá skupina kolem Vrzalíka byla r. 1959 policií zatčena a r. 1960 souzena. Ve Vrzalíkově pozůstalosti před jeho zatčením je zachována korespondence s jedním z těch, který byl podezřelý z udavačství, korespondence stejně hrdá a zásadová, jako bylo vše, co napsal, odsouzení zrádce, vyvracení jeho lží a jistota očekávaného uvěznění. Nakonec se ukázalo, že udavači byli dva, oba policií hrozbou ztráty existence přitlačení bývalí vlajkaři. V následném procesu byli všichni odsouzeni za „protistátní činnost“ spočívající v tom, že kriticky debatovali o komunismu, o debaklu životní úrovně, svobod, hospodářství a kultury – typických symptomech „šťastných zítřků“ v lůně sovětského protektorátu. Vrzalík byl r. 1960 odsouzen nejprve ke čtyřem rokům a po odvolání k Nejvyššímu soudu mu byl trest snížen na dva a půl roku vězení, přičemž mu podle státního žalobce přitěžovala jeho slepota, protože „odsouzený mohl hlouběji přemýšlet o svém provinění“. Současně mu byla zabavena knihovna a zastaveno vyplácení jeho penze manželce a dětem. Je zachováno svědectví, že státní tajná policie nutila Vrzalíkovu manželku k rozvodu s ním. U soudu trvala jeho manželka na tom, že o něj bude dále pečovat. Proti rozsudku i po svém propuštění z vězení napsal Vrzalík několik obsáhlých odvážných a ovšem bezvýsledných žádostí o revizi procesu pro pochybení soudu a postupu STB. Zemřel 8. srpna 1971 ve Strakonicích.
Za svého protivenství a běd plného života věnovaného aktivnímu patriotismu a intenzivní badatelské činnosti napsal Jan Vrzalík řadu významných děl ve formě článků to bylo v řadě časopisů (Vlajka, Národní osvobození, Národní výzva, Fronta, Klatovské listy, Nedělní listy, Venkov a další). Z knižních publikací to jsou hlavně: Poučení o nepadělaných Rukopisech královédvorském a zelenohorském (Praha 1933, další. vyd. 1934, 1936, 1937 v tomto roce dvě vydání). Patrně jen část jeho rukopisné pozůstalosti (od r. 1937 – 1961) je uložena v osobním Vrzalíkově fondu, v Národním archivu Památníku národního písemnictví). Za nejvýznamnější Vrzalíkovy práce lze považovat obsáhlou monografii o národním obrození (600 str.), řadu studií o české politice v 19. stol. a především pak přes tisíc stran rozsáhlou a velmi kritickou monografii o životě a díle T. G. Masaryka, se kterou se budou moci seznámit a být překvapeni, v podmínkách současné cenzury všech českých politických mytologií, dovolí-li to politická situace, bohužel až příští generace.
Vrzalíkova osobnost a jeho dílo jsou obrazem člověka-vlastence a vědce-historika, který prošel trnitou cestou mučednického boje za hodnoty stále ohrožované, jsou jimi pravda, víra v křesťanství a smysluplnou národní identitu a existenci. Jsou to hodnoty v podmínkách euro-unijní ideje multikulturalismu, občanské společnosti, evropské hnědo-bílé rasy a demokratury již zanikající.


Děkuji synovi profesora Vrzalíka Janu Vrzalíkovi za zapůjčení archivních materiálů.
Milan Nakonečný

Ostatní tvorba Milana Nakonečného publikovaná v Divokém víně:
DV 86/2016: Psychologie politiky – zvláště české
DV 65/2013: Únor 1948 - Byl Edvard Beneš vinen?