Milan Nakonečný

ČÁST Z ÚVODU DÍLA PSYCHOANALÝZA BÁSNICKÉ TVORBY

Psychoanalýza se pokusila vystopovat souvislosti mezi osobností a básnickou tvorbou, přičemž se v podstatě omezila na aspekt motivační. Otázky uměleckého talentu a otázky estetického účinku ponechala stranou. Freud se sám vyjádřil, že k problému talentu a estetických účinků uměleckých děl nemůže říci psychoanalýza nic. Otázka estetického účinku
poezie je ovšem složitá. T. S. Eliot (1972) o tom sám píše: "Poezie musí poskytovat požitek, zeptáte-li se jaký požitek, mohu vám odpovědět pouze tolik, že požitek, jaký poskytuje poezie”. Existuje ovšem řada pokusů objasnit estetický účinek poezie, avšak všechny jsou sporné. To, že se psychoanalýza omezila na studium motivů básnického tvoření je logické, neboť je ve své podstatě určitou teorií osobnosti, a tedy i jejích projevů. Freud sám definuje psychoanalýzu jako "vědu o duševním nevědomí” a vztah psychoanalytiků k literatuře není v podstatě ničím jiným než pokračováním romantického mýtu o tvořivých funkcích nevědomí. Avšak vztah psychoanalýzy a literatury je dvojí: především psychoanalytikové hledali v literatuře potvrzení svých tézí o dynamice nevědomí a dále řada spisovatelů a básníků byla psychoanalýzou přímo inspirována. Pod vlivem Freudovy teorie snů např. H. von Hofmanmstahl napsal svého "Oidipa“, D. H. Lawrence svého "milence lady Chatterleyové", E. O´Neill svůj "Smutek sluší Elektře", náš V. Nezval svou "Kroniku z konce tisíciletí", "Posedlost" a další díla, zejména své málo známé "Sexuální nokturno". Tato skutečnost má svou prehistorii, zejména v díle německého romantika Novalise a dalších. Český literární teoretik O. Fischer se domnívá, že některé partie slavného Nietzscheova eseje "Tak pravil Zarathustra" "přímo volají po výkladu jednoznačně psychoanalytickém”. Týž autor podle našeho názoru velmi objektivně zhodnocuje příspěvek psychoanalýzy literární teorii, když píše: "Zásluhou Freudovy metody jest, že učí zamýšleti se nad stavy básnického podvědomí… Freud je literárnímu badateli návodem a povelem, aby se nespokojoval jevy povrchu a uvědomoval si, že pod obrazným světem umění, zvlášť tragédie, jsou tajemné propasti". Tyto tajemné propasti vzal na vědomí zejména literární a výtvarný surrealismus, který si přímo vytkl program tvorby z nevědomí. Surrealismus je produktivní "psychický automatismus ”, tj. činnost zbavená kontroly vědomí, bez jakýchkoli estetických a mravních zřetelů – tak "jednou pro vždy” definoval r. 1924 surrealismus jeho "papež" A. Breton. V surrealismu byl dovršen vliv psychoanalýzy na literaturu, zejména na poezii, jíž psychoanalýze poskytla metodu tvoření.
Psychoanalýza navazujíc na tradice romantismu ukázala, že krása poezie souvisí především s hlubinami lidské osobnosti, ať už tvůrce nebo čtenáře. Velmi přesně to vyjádřil F. X. Šalda "Milujeme jen díla, která souvisí co nejintimněji se životem svého tvůrce, s tmou a vši sopečností jeho sensibility, díla ne hmotné statiky, nýbrž díla v jádře dynamická, dramatická a lyrická, která množí a stupňují rytmickou horečku života a prodlužují do všech sfér opojený šílený tep vesmírového srdce… Obraz, socha, báseň, hudba, každé umělecké dílo jest nám tím vzácnější a dražší, čím hlouběji souvisí s mateřskou tmou životní, čím více spodních podzemních pramenů je zavlažuje, čím více chladné rosy na něm leží: nechceme plody a důsledky pouze autorova intelektu, chceme víc, nekonečně víc, samu organizaci jeho života a osudu". Nikdo nemohl vyjádřit lépe skutečnost, že krásná okouzlující poezie se rodí z "noční stránky" lidské osobnosti, ze sféry nevědomí. Dokazuje to Šaldova apotheosa iracionálního zdroje tvořivosti: "...tvořit znamená nejprve zapomínat: zapomínat běžné, povrchové, chytrácké logiky a svěřit se logice jiné – hlubší, podzemní, dramatické, paradoxní, která se zdá na první pohled šílenstvím. Svěřit se temným instinktům, dovolati se proti logice dne logiky noci, která pracuje neomylným hmatem stromu, jenž roste v tmě: míti moudrost kořenů, které se bojí povrchu a světla. Žít v mateřské podsvětní tmě, kde není rozdílu věků a dob většího než na zemi rozdílu hodin a kde v jediném zárodku jest uzavřeno všecko, co se rozrostlo nad zemí v tisíce a tisíce protilehlých větví" Nejdramatičtěji vyjádřil toto spojení, tvořivosti S podzemními proudy lidského života a s hlubinami její osobnosti Hermann Broch ve svých filosofických románech ("Pokušitel", "Náměsíčníci", "Smrt Vergilova" a dalších) inspirovaných přímo Jungovou psychoanalýzou.
Hovoříme-li zde o psychoanalýze básnictví, je nezbytné vymezit pojem básníka, neboť jím nechápeme prostě jen autora básnických děl literárních, nýbrž spolu s F. X. Šaldou: "Básníkem v nejvyšší potenci slova jest ten, kdo všecko náhodné přeměňuje v osud, to znamená v cosi hluboce nutného a zákonného". Dodali bychom, že básníkem je ten, kdo přeměňuje svůj osud v dílo a své dílo v osudy jeho konzumentů. Proto jeho tvorba je skutečně "slavným válečným tažením duše", která s jinými dušemi zápasí o hloubku smyslu toho, co bylo vyjádřeno. V tomto smyslu jsou nám básníky Michelangelo stejně jako Leonardo da Vinci a Shakespeare, Goethe stejně jako Händel nebo van Beethoven, Cézanne, Degas a Renoire stejně jako Verlaine, Joyce, Broch a Dostojevskij stejně jako Apollinaire a Modłigliani, Březina, Holan, Nezval stejně jako Preisler a Muzika. Rodin je básník sochař, Hölderlin je básníkem slov stejně jako Turgeněv nebo Proust či Kafka, Ernst a Dali jsou básníky obrazů. Básník je prostě subjektem skutečného umění, které člověka oslovuje zcela zvláštní a tajemnou řečí obrazů, které jsou jako horečnatý, ale současně jasnozřivý sen, které jsou současně v člověku i ve světě kolem něj, které jsou skutečnou živoucí podstatou všeho jsoucího, které žijí svým vlastním tajuplným životem a v nás jako tušení skrytých souvislostí, jako noční slunce vrhající magické stíny na prach našich cest a současně ozařující obzory našich bloudění.

Věnováno výroční vydání tisícího čísla časopisu Divoké víno, to je jeho zakladateli, vydavateli Ludvíku Hessovi, příteli nad jiné milému, dobrému člověku, dobrodinci dětí a koní.

Ostatní tvorba Milana Nakonečného publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Jan Vrzalík - Historikova trnitá cesta životem
DV 86/2016: Psychologie politiky – zvláště české
DV 65/2013: Únor 1948 - Byl Edvard Beneš vinen?
DV 103/2019: Jak demokratická je česká demokracie