Věra Kulišová

ZIMA JE UŽ JINÁ

Kdes zůstala Zimo
lásko mého mládí?
Chybí mi jiskřivý sníh
měli jsme tak rádi
to našlehané bílo
kdy jezdili jsme na saních
a všechny karamboly pády
jsme přecházeli s úsměvem –
jak do peřin jsme dopadali
a na každý další den
my děti se těšívaly
Dnes Zimo jsi bláto jen

ŘÍKANKA

Zajíčku březňáčku
zůstaň si v pelíšku
než ti mráz vypálí
díru do kožíšku

JARO – ČAS TĚŠENÍ

Vzbuď se má duše ospalá
ze zimního polobdění
Příroda vešla do Jara
ptáci už hrdla procvičují
nastala doba těšení –
na nový život co se dere
z lůna země
na všechny květy
sluncem prozářené
na křehké stonky
čerstvě vypučené
a jemně tak jemně
vánek mladé lístky hladí
I stromy oděly se do zeleně
Už nespi! Přivítej čas kdy
zelenou má láska mládí

VYZNÁNÍ LÉTU

Až na samotnou kostní dřeň
mě propal slunce v letních dnech
Jsem tvým věrným přítelem
piják tvých dnů i nocí jsem
Za nocí koupu oči v záři hvězd
ve dne se točím za sluncem

Vždy ožívám a mládnu snad
s každým dalším létem
žárem se nabíjím
jak silný závislák
svým vytouženým fetem
Jen Bůh však ví
zda ještě omládnu a kolikrát
budu smět léto přivítat

PODZIMNÍ DNY

Podzime tvé barvy
oku lahodí
avšak jen na chvíli
člověka potěší
tvé babí dny

Tak teskno je
když krajem se
zuřivý vítr žene
Ze stromů listí rve
a nechá je obnažené

Ó podzime
pokaždé ničí mě
mlha šedivá
když nad krajem visí
a déšť pláče na cesty blátivé
V nich zvolna pohřbívá
spadané listí

STROM

objímám mohutný kmen
část jeho energie
se do mých tepen vlije
pohladím s povděkem
jeho vrásky popraskané
poslední listy
shazuje do mé dlaně

podzimní symfonii
slyším hrát
když vítr fičí jako divý
každým koutem prolétne –
hodlá vše nachystat
pro příchod paní Zimy
která ho bíle oblékne

ZUB ČASU

přehrabuji
staré harampádí
nakupené v paměti
až na dno mysli ryji
až k dětským říkankám
úspěchy nezdary hříchy
jak Lego poskládám

rezignuji
zavírám leporelo
obrazců zrezivělých
už nezabíjí
co kdysi zabíjelo
jen odlesk šťastných chvil
zub času nezničil

PODOBENSTVÍ POVAH

Převážně holubi
a drzé straky
létají po Čechách
a lidé jsou děleni
také tak

XXX

Bohatší než král je ten
kdo věrnými přáteli je obklopen
Nic dalšího v životě mu není třeba
snad jen optimismu a denního chleba

POKORA

S pokorou přijímá
výhry i bitvy prohrané
má duše snivá
Proč ale smutek tolik řve
a radost jen tiše zpívá?

NEJMOCNĚJŠÍ ZBRAŇ

Nejmocnější zbraň
je pohled náš –
umí pohladit i zranit
chválit… opovrhovat
lásku vysílat
i zabít

O ŽIVOTĚ

Moudrý člověk vychází
z takové teorie –
že vše co život přináší
je pomíjivé

Ví že Štěstěna je vrtkavá
ani neštěstí nebývá věčné
Co přichází přijme vděčně
a co ho opouští neoplakává

JEN PERO NABROUŠENÉ

Vše ve mně křičí –
měj srdce smělé
když hrozí nebezpečí
vlast svou braň!
Nemáš však jinou zbraň
než pero nabroušené
jím můžeš na papíře šermovat
jsa plna vzdoru… rozhořčení
Marně však
proti těm co Zemi plení
se pero ohání –
tak jako větrák který smrad
zbytečně rozhání
když vrací se a koluje
má slova nenachází uznání –
pero snad na indexu je

VÁBENÍ

Chceš poznat vášeň spalující
která každý nerv v těle protne?
Tak silnou tak prudce stoupající
že jako vulkán vybuchne
a rozpálí tvé chladné chlopně?

Já tvoje ústa potrápím
a vmetu horkost do tvých žil
Pak – při milostné akrobacii
ať smysly třeba zešílí!

TI CO VYBOČUJÍ Z ŘADY

Všichni ti co tvůrčí mysl mají
jimž v hrudi nadšení a vášeň žhne
co nápady a energií oplývají
všechny ty duše neklidné
stále nutí přemýšlet
své chytré hlavy
a díky nim jde pokrok vpřed
To jsou ti co vybočují z řady
to jsou ti co mění svět

Ostatní tvorba Věry Kulišové publikovaná v Divokém víně:
DV 97/2018: Klidu noci a další
DV 96/2018: Letní, V památníku mysli a další
DV 93/2018: Haiku
DV 87/2017: Mým dcerám a další
DV 86/2016: V přírodě, Příchod podzimu a další
DV 81/2016: Zimní, Jarní atmosféra a další
DV 75/2015: Nedočkavě, Začni hrát a další
DV 66/2013: Pach kůže a další